Nikdy bych nevěřila, že mě můj jediný syn takhle zraní. Kamil se tajně oženil v zahraničí a my jsme se to dozvěděli až z cizích úst. Celý život jsme mu dávali lásku, ale možná jsme někde udělali chybu – nebo je chyba v něm?
Nikdy jsem si nemyslela, že se budu muset hádat s vlastními dcerami o dům, který jsme s manželem celý život budovali. Chtějí ho rozdělit a nastěhovat se sem i s rodinami, ale já toužím po klidu na důchod. Bolí mě, že místo vděčnosti cítím tlak a nepochopení.
Od čtyř let žiju s tchyní pod jednou střechou. Když jsem navrhla, abychom si rozdělily police v lednici, strhla se bouře. Teď přemýšlím, jestli je vůbec možné najít v jedné domácnosti klid a respekt.
Celý život jsem žil s Marií, vychovali jsme syna, prošli jsme si dobrým i zlým. Když se syn odstěhoval do Německa, náš domov se proměnil v ticho a prázdnotu. Nikdy bych nevěřil, že se ve stáří zamiluji do jiné ženy – a že budu stát před rozhodnutím, které mi roztrhne srdce.
Můj muž Petr mě po patnácti letech manželství opustil a odjel za prací do Německa. Zatímco já bojovala s každodenními starostmi a výchovou našich dětí, on si užíval nový život. Když se po roce vrátil, musela jsem se rozhodnout, jestli mu dokážu odpustit a jestli má smysl začínat znovu.
Jmenuji se Karel a po třiceti letech manželství sleduji, jak se moje žena Jana mění před očima. Její touha pomáhat našim dospělým dětem a zasahovat do jejich životů rozbouřila naši rodinu i mé vlastní emoce. Nevím, jestli mám plakat, nebo se smát – a ptám se, kde je hranice mezi péčí a vměšováním.
Ještě před svatbou mi máma slíbila, že s manželem dostaneme byt po babičce. Po svatbě ale všechno změnila – oznámila mi rozvod s tátou a že si byt nechá pro sebe. Cítím se zrazená a nevím, jak mám mámě odpustit, když zničila naše plány i rodinu.
Můj život se změnil, když mě manžel opustil a já zůstala sama s malým synem. Roky jsem obětovala vše pro Pavla, ale když si našel ženu, všechno se obrátilo proti mně. Stačilo jedno slovo a rodina se rozpadla – opravdu jsem tak špatná, nebo je chyba někde jinde?
Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera jednou označí za zlodějku. Celý život jsem dřela, abych jí zajistila lepší budoucnost, a teď jsem pro ni jen někdo, kdo jí všechno vzal. Bolí to víc než rozvod, víc než samota – bolí to jako zrada od nejbližšího člověka.
Deset let jsme s manželem spláceli malý byt, abychom mohli žít sami. Tchyně nám slíbila, že se odstěhuje, ale teď si to rozmyslela. Jsem zoufalá a nevím, co dál.
