Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy vyslovím. Ale když jsem stála v kuchyni a dívala se na své dvě dcery, věděla jsem, že už nemám jinou možnost. Tohle rozhodnutí mi trhá srdce, ale někdy je třeba myslet i na sebe.
Nikdy bych nevěřila, že mě můj jediný syn takhle zraní. Kamil se tajně oženil v zahraničí a my jsme se to dozvěděli až z cizích úst. Celý život jsme mu dávali lásku, ale možná jsme někde udělali chybu – nebo je chyba v něm?
Nikdy jsem si nemyslela, že se budu muset hádat s vlastními dcerami o dům, který jsme s manželem celý život budovali. Chtějí ho rozdělit a nastěhovat se sem i s rodinami, ale já toužím po klidu na důchod. Bolí mě, že místo vděčnosti cítím tlak a nepochopení.
Ráno jsem vstala dřív, abych Oskarovi připravila jeho oblíbené tvarohové lívance. Myslela jsem, že tím ukážu svou lásku, ale místo vděku mě čekalo ponížení a tlak ze strany jeho rodiny. Teprve když jsem si vzpomněla na babiččina slova, našla jsem odvahu postavit se za sebe.
Nikdy nezapomenu na den, kdy mi máma oznámila, že nesmí přijít můj snoubenec do našeho bytu. Vždycky jsem pro ni byla ochotná udělat cokoliv, protože jsme spolu prošly peklem. Ale teď nevím, jestli mám právo žít svůj život podle sebe, nebo jestli jí dlužím všechno.
Můj muž Petr mě po patnácti letech manželství opustil a odjel za prací do Německa. Zatímco já bojovala s každodenními starostmi a výchovou našich dětí, on si užíval nový život. Když se po roce vrátil, musela jsem se rozhodnout, jestli mu dokážu odpustit a jestli má smysl začínat znovu.
Nikdy bych nevěřil, že jedna dovolená u moře s tchyní mě přivede až k rozvodu. Všechno, co jsem v sobě dusil, vyplulo na povrch a já musel čelit pravdě o našem manželství. Teď se ptám sám sebe, jestli jsem měl odejít dřív, nebo jestli jsem měl bojovat víc.
Můj život se změnil, když mě manžel opustil a já zůstala sama s malým synem. Roky jsem obětovala vše pro Pavla, ale když si našel ženu, všechno se obrátilo proti mně. Stačilo jedno slovo a rodina se rozpadla – opravdu jsem tak špatná, nebo je chyba někde jinde?
Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera jednou označí za zlodějku. Celý život jsem dřela, abych jí zajistila lepší budoucnost, a teď jsem pro ni jen někdo, kdo jí všechno vzal. Bolí to víc než rozvod, víc než samota – bolí to jako zrada od nejbližšího člověka.
Deset let jsme s manželem spláceli malý byt, abychom mohli žít sami. Tchyně nám slíbila, že se odstěhuje, ale teď si to rozmyslela. Jsem zoufalá a nevím, co dál.
Celý život jsem žila pro svou rodinu. Dnes mám pocit, že už mě nikdo nepotřebuje a že jsem na obtíž. Bolí mě to, ale nevím, jak najít své místo.
