Nikdy nezapomenu na den, kdy mi máma oznámila, že nesmí přijít můj snoubenec do našeho bytu. Vždycky jsem pro ni byla ochotná udělat cokoliv, protože jsme spolu prošly peklem. Ale teď nevím, jestli mám právo žít svůj život podle sebe, nebo jestli jí dlužím všechno.
Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera jednou označí za zlodějku. Celý život jsem dřela, abych jí zajistila lepší budoucnost, a teď jsem pro ni jen někdo, kdo jí všechno vzal. Bolí to víc než rozvod, víc než samota – bolí to jako zrada od nejbližšího člověka.
Moje dcera se před rokem odstěhovala a přerušila veškerý kontakt. Nezvedá telefony, neodpovídá na zprávy, a já stále nevím, co jsem udělala špatně. Každý den se ptám sama sebe, jak jsem mohla ztratit někoho, kdo byl kdysi mým nejlepším přítelem.
