Ve čtvrtek jsme se sestrou seděly u rodičů v kuchyni a čekaly na rozhodnutí o dědictví po babičce. Věřila jsem, že byt rozdělíme spravedlivě, ale rodiče mě šokovali – vše má dostat jen sestra. Od té chvíle se ve mně mísí zklamání, vztek i bezmoc a nevím, jak dál žít s touto křivdou.
Jsem Jana a už osm let jsem vdaná. Dlouho jsem věřila, že správná žena má být oporou, pečovat o domov a rodinu. Ale kde v tom všem zůstávám já sama?
Nikdy bych nevěřila, že mě můj jediný syn takhle zraní. Kamil se tajně oženil v zahraničí a my jsme se to dozvěděli až z cizích úst. Celý život jsme mu dávali lásku, ale možná jsme někde udělali chybu – nebo je chyba v něm?
Celý život jsem žil s Marií, vychovali jsme syna, prošli jsme si dobrým i zlým. Když se syn odstěhoval do Německa, náš domov se proměnil v ticho a prázdnotu. Nikdy bych nevěřil, že se ve stáří zamiluji do jiné ženy – a že budu stát před rozhodnutím, které mi roztrhne srdce.
Celý život jsem obětovala synovi, protože jsem sama vyrůstala bez lásky. Teď mě ale vlastní dítě odstrkuje a já nevím, kde jsem udělala chybu. Bolí mě, že mě snacha nechce v rodině a syn se mě nezastane.
Nikdy nezapomenu na den, kdy mi máma oznámila, že nesmí přijít můj snoubenec do našeho bytu. Vždycky jsem pro ni byla ochotná udělat cokoliv, protože jsme spolu prošly peklem. Ale teď nevím, jestli mám právo žít svůj život podle sebe, nebo jestli jí dlužím všechno.
Jmenuji se Milena a sleduji, jak moje vnučka Anička den ode dne chřadne, zatímco její matka, moje vlastní dcera Laura, ji přehlíží a upřednostňuje mladší dceru. Srdce mi krvácí, když vidím, jak se mezi nimi prohlubuje propast nenávisti a nepochopení. Přemýšlím, jestli mám zasáhnout a vzít Aničku k sobě, nebo jestli tím všechno ještě zhorším.
Celý život jsem žila pro svou rodinu. Dnes mám pocit, že už mě nikdo nepotřebuje a že jsem na obtíž. Bolí mě to, ale nevím, jak najít své místo.
Moje dcera se před rokem odstěhovala a přerušila veškerý kontakt. Nezvedá telefony, neodpovídá na zprávy, a já stále nevím, co jsem udělala špatně. Každý den se ptám sama sebe, jak jsem mohla ztratit někoho, kdo byl kdysi mým nejlepším přítelem.
Cítím se vyčerpaná a neviditelná, když mě synova žena neustále využívá jako chůvu pro naše vnoučata. Miluji je, ale nikdo se neptá, zda mám čas nebo energii. Jak dlouho ještě vydržím být samozřejmostí pro svou rodinu?
