Nikdy jsem si nemyslela, že se budu muset hádat s vlastními dcerami o dům, který jsme s manželem celý život budovali. Chtějí ho rozdělit a nastěhovat se sem i s rodinami, ale já toužím po klidu na důchod. Bolí mě, že místo vděčnosti cítím tlak a nepochopení.
Od čtyř let žiju s tchyní pod jednou střechou. Když jsem navrhla, abychom si rozdělily police v lednici, strhla se bouře. Teď přemýšlím, jestli je vůbec možné najít v jedné domácnosti klid a respekt.
Ráno jsem vstala dřív, abych Oskarovi připravila jeho oblíbené tvarohové lívance. Myslela jsem, že tím ukážu svou lásku, ale místo vděku mě čekalo ponížení a tlak ze strany jeho rodiny. Teprve když jsem si vzpomněla na babiččina slova, našla jsem odvahu postavit se za sebe.
Nikdy bych nevěřil, že jedna dovolená u moře s tchyní mě přivede až k rozvodu. Všechno, co jsem v sobě dusil, vyplulo na povrch a já musel čelit pravdě o našem manželství. Teď se ptám sám sebe, jestli jsem měl odejít dřív, nebo jestli jsem měl bojovat víc.
Ještě před svatbou mi máma slíbila, že s manželem dostaneme byt po babičce. Po svatbě ale všechno změnila – oznámila mi rozvod s tátou a že si byt nechá pro sebe. Cítím se zrazená a nevím, jak mám mámě odpustit, když zničila naše plány i rodinu.
Jmenuji se Milena a sleduji, jak moje vnučka Anička den ode dne chřadne, zatímco její matka, moje vlastní dcera Laura, ji přehlíží a upřednostňuje mladší dceru. Srdce mi krvácí, když vidím, jak se mezi nimi prohlubuje propast nenávisti a nepochopení. Přemýšlím, jestli mám zasáhnout a vzít Aničku k sobě, nebo jestli tím všechno ještě zhorším.
