Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy vyslovím. Ale když jsem stála v kuchyni a dívala se na své dvě dcery, věděla jsem, že už nemám jinou možnost. Tohle rozhodnutí mi trhá srdce, ale někdy je třeba myslet i na sebe.
Jmenuji se Karel a po třiceti letech manželství sleduji, jak se moje žena Jana mění před očima. Její touha pomáhat našim dospělým dětem a zasahovat do jejich životů rozbouřila naši rodinu i mé vlastní emoce. Nevím, jestli mám plakat, nebo se smát – a ptám se, kde je hranice mezi péčí a vměšováním.
Můj život se změnil, když mě manžel opustil a já zůstala sama s malým synem. Roky jsem obětovala vše pro Pavla, ale když si našel ženu, všechno se obrátilo proti mně. Stačilo jedno slovo a rodina se rozpadla – opravdu jsem tak špatná, nebo je chyba někde jinde?
Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera jednou označí za zlodějku. Celý život jsem dřela, abych jí zajistila lepší budoucnost, a teď jsem pro ni jen někdo, kdo jí všechno vzal. Bolí to víc než rozvod, víc než samota – bolí to jako zrada od nejbližšího člověka.
Deset let jsme s manželem spláceli malý byt, abychom mohli žít sami. Tchyně nám slíbila, že se odstěhuje, ale teď si to rozmyslela. Jsem zoufalá a nevím, co dál.
Cítím se vyčerpaná a neviditelná, když mě synova žena neustále využívá jako chůvu pro naše vnoučata. Miluji je, ale nikdo se neptá, zda mám čas nebo energii. Jak dlouho ještě vydržím být samozřejmostí pro svou rodinu?
