Můj muž Petr mě po patnácti letech manželství opustil a odjel za prací do Německa. Zatímco já bojovala s každodenními starostmi a výchovou našich dětí, on si užíval nový život. Když se po roce vrátil, musela jsem se rozhodnout, jestli mu dokážu odpustit a jestli má smysl začínat znovu.
Ještě před svatbou mi máma slíbila, že s manželem dostaneme byt po babičce. Po svatbě ale všechno změnila – oznámila mi rozvod s tátou a že si byt nechá pro sebe. Cítím se zrazená a nevím, jak mám mámě odpustit, když zničila naše plány i rodinu.
Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dcera jednou označí za zlodějku. Celý život jsem dřela, abych jí zajistila lepší budoucnost, a teď jsem pro ni jen někdo, kdo jí všechno vzal. Bolí to víc než rozvod, víc než samota – bolí to jako zrada od nejbližšího člověka.
