„V sedm ráno jsem přinesla dětem čerstvé jídlo, ale syn mi ani nepoděkoval a vyhodil mě ze dveří“: Jsem přesvědčená, že za tím stojí snacha

„Mami, už toho bylo dost. Prosím tě, běž domů.“

Ta slova mi znějí v uších ještě teď, když sedím na lavičce před panelákem a v ruce svírám igelitku s domácími koláči. Je sedm ráno, Praha se teprve probouzí, ale já už mám za sebou nejhorší ponížení svého života. Můj vlastní syn Michal mě vyhodil ze dveří. A já vím, že za tím stojí jeho žena, ta jejich Jana.

Celý život jsme s manželem Petrem dělali všechno pro Michala. Narodil se mi pozdě, byla jsem už skoro čtyřicetiletá, když jsem ho konečně držela v náručí. Moje máma byla chladná, nikdy mě neobjala, nikdy mi neřekla, že mě má ráda. Já jsem si přísahala, že Michal tohle nikdy nezažije. Všechno jsme mu dávali – čas, peníze, lásku. Nikdy jsme nejeli na dovolenou, protože jsme šetřili na jeho studia. Když byl nemocný, nespala jsem celé noci a vařila mu vývary. Když měl maturitu, byla jsem pyšná jako nikdy předtím.

A pak přišla Jana. Tichá holka z Brna, která se na mě nikdy neusmála. Od začátku jsem cítila, že jí vadím. Snažila jsem se být milá – pekla jsem jim buchty, nabízela hlídání jejich malé Aničky, nosila jim čerstvé jídlo. Ale Jana vždycky jen poděkovala chladně a rychle zmizela do ložnice.

Dnes ráno jsem vstala už ve čtyři, abych uvařila jejich oblíbené kuře na paprice a upekla štrúdl. Věděla jsem, že mají oba hodně práce a Anička je nemocná. Chtěla jsem jim pomoct. Když jsem zazvonila, otevřel mi Michal v pyžamu. „Co tu děláš tak brzy?“ zeptal se podrážděně.

„Přinesla jsem vám snídani a oběd,“ usmála jsem se a podala mu tašku.

V tu chvíli se za ním objevila Jana s Aničkou v náručí. „Mami, říkali jsme ti už několikrát, že nemusíš pořád něco nosit,“ řekla tiše, ale ostře.

„Ale já vám chci pomoct…“ začala jsem.

Michal mě přerušil: „Mami, už toho bylo dost. Prosím tě, běž domů.“

Stála jsem tam jako opařená. V očích mě pálily slzy. „Tak já… dobře,“ zamumlala jsem a couvla zpátky na chodbu.

Zavřeli přede mnou dveře.

Seděla jsem pak dlouho na lavičce před domem a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždyť já je jenom miluju! Chci jim pomoct! Proč mě odmítají? Proč mi Michal neřekne aspoň děkuju? Proč mě Jana nechce v jejich životě?

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem byla malá a máma mě nechala samotnou doma s polívkou z pytlíku. Přísahala jsem si tehdy, že moje dítě nikdy nebude cítit samotu nebo nedostatek lásky. Ale možná jsem to přehnala? Možná jsem Michala dusila svou péčí? Nebo je to opravdu vina Jany? Vždyť od té doby, co jsou spolu, se všechno změnilo.

Když byl Michal malý, byli jsme nerozluční. Chodili jsme spolu do Stromovky krmit kachny, učila jsem ho jezdit na kole na Letné. Když spadl a rozbil si koleno, utěšovala jsem ho a lepila náplast s obrázkem krtečka. Teď už mě nepotřebuje. Má svou rodinu. Ale proč mě musí odstrčit tak krutě?

Petr mi doma řekl: „Nech je být. Musí si žít svůj život.“ Ale jak to mám udělat? Jak mám přestat být mámou?

Večer mi přišla zpráva od Michala: „Mami, prosím tě, příště nám nic nenos bez domluvy.“

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na prázdný stůl. Nikdo po mně nic nechce. Nikdo nečeká moje buchty ani vývary.

Druhý den mi volala sousedka paní Novotná: „Zase jsi byla u Michala? Slyšela jsem hádku na chodbě.“

Zahanbeně jsem přiznala: „Ano… asi už tam nemám chodit.“

„To víš,“ povzdechla si paní Novotná. „Dneska mladí chtějí klid. Ale jednou poznají, co je to samota.“

Celý den mi hlavou běžely myšlenky: Co když už nikdy neuvidím Aničku vyrůstat? Co když už nikdy nebudu součástí jejich života? Je to opravdu vina Jany? Nebo jsem to já?

Večer přišel Petr domů z práce a našel mě uplakanou v kuchyni.

„Haničko,“ pohladil mě po ruce, „musíš to nechat být. Oni tě mají rádi po svém.“

Ale jak poznám tu jejich lásku? Když mě vyhazují ze dveří?

Dneska v noci nemůžu spát. Přemýšlím nad tím vším znovu a znovu. Udělala bych něco jinak? Uměla bych být méně pečující matka? Nebo je to prostě osud všech matek – že jednou musí pustit své děti do světa a zůstat samy?

Možná bych měla začít žít i pro sebe… Ale jak na to přijít po tolika letech?

Řekněte mi – opravdu je chyba ve mně? Nebo jsou dnešní mladí prostě jiní? Máme my matky právo chtít být součástí života našich dětí?