Moje dcery chtějí rozdělit náš dům: Kde končí pomoc a začíná sobectví?

„Mami, vždyť je to přece spravedlivé! Každá dostaneme svůj kousek a vy s tátou budete mít klid,“ slyším hlas své nejstarší dcery Jitky, zatímco se mi v hrudi svírá úzkost. Sedíme u našeho starého dubového stolu v kuchyni, kde jsme s manželem Petrem před třiceti lety plánovali každý kámen našeho domu. Teď tu sedíme proti třem dospělým dcerám, které mají vlastní rodiny, a ony nám navrhují, abychom dům rozdělili na dvě části a ony se sem nastěhovaly.

„A co když nechceme? Co když jsme si tenhle domov budovali právě proto, abychom tu na stáří měli klid?“ ozve se Petr tiše, ale pevně. V jeho očích vidím stejnou bolest a zklamání jako v těch svých. Nikdy jsme nebyli konfliktní rodina. Vždycky jsme se snažili dětem pomáhat, i když to znamenalo odříct si dovolenou nebo nové auto. Ale tohle je jiné.

Vzpomínám si, jak jsme s Petrem před lety stáli na zarostlém pozemku na okraji malé středočeské vesnice. Bylo nám něco přes třicet, v náručí jsme drželi malou Jitku a v břiše mi kopala druhá dcera, Markéta. Třetí, Klára, přišla o pár let později. Stavěli jsme dům vlastníma rukama, po večerech a víkendech, když děti spaly. Každá cihla byla vykoupená únavou a odříkáním. Ale věřili jsme, že jednou budeme mít místo, kde budeme šťastní.

„Mami, vždyť bys měla radost z vnoučat na blízku,“ přidává se Markéta. „A my bychom vám pomohly s nákupy, úklidem…“

Smutně se usměju. „To je hezké, ale já jsem si představovala stáří trochu jinak. Chtěla jsem si konečně číst knížky na terase, jezdit s tátou na kolech po okolí…“

Klára protočí oči: „Ale mami! Vždyť stejně pořád sedíte doma. My máme v Praze drahý nájem, děti nemají kde běhat. Tady je zahrada, klid…“

V tu chvíli mi dojde, že pro ně je náš domov jen řešení jejich problémů. Pro nás je to ale celý život. Vzpomínky na dětské oslavy pod jabloní, společné štědrovečerní večeře, chvíle radosti i smutku.

Petr položí ruku na mou. „Holky, my vás máme rádi. Ale tenhle dům je naše útočiště. Nechceme ho rozdělovat.“

Jitka se zamračí: „Takže vám na nás nezáleží? Máme platit drahé podnájmy a vy si tu budete užívat sami?“

Cítím slzy v očích. „To není fér… Vždyť jsme vám vždycky pomáhali! Když jste potřebovaly peníze na školu, když jste měly první děti…“

„Ale teď potřebujeme střechu nad hlavou!“ vyhrkne Markéta.

Následuje ticho. Každý z nás přemýšlí o tom svém. Já o tom, jak jsme s Petrem šetřili každou korunu, abychom mohli dům dokončit a něco dětem odkázat. Ony o tom, jak jim život v Praze bere síly i peníze.

Večer sedím s Petrem na terase a díváme se do zahrady. „Možná bychom jim měli ustoupit,“ šeptá Petr. „Jsou to naše děti.“

„Ale co my? Máme právo na klid? Nebo musíme pořád jen dávat?“ odpovídám tiše.

Dny plynou v napětí. Dcery posílají návrhy – projektant by mohl rozdělit dům na dvě bytové jednotky, každá by měla svůj vchod. Prý by nám pomohly s rekonstrukcí. Ale já vím, že by to už nikdy nebylo stejné.

Jednoho večera přijde Jitka sama. Sedne si ke mně do kuchyně a dlouho mlčí.

„Mami… promiň. My jsme asi moc tlačily. Jenže my fakt nevíme kudy kam. S Honzou máme hypotéku skoro nedosažitelnou, děti pořád nemocné… Já už nevím, co dělat.“

Chytím ji za ruku. „Já to chápu, Jituško. Ale i my máme své limity.“

Rozpláče se mi na rameni jako kdysi malá holčička.

Nakonec svoláme rodinnou radu. Dohodneme se – dům zůstane celý nám, ale kdykoli budou potřebovat přespat nebo pomoct s hlídáním dětí, dveře mají otevřené. Až jednou odejdeme, dům rozdělí mezi sebe tak, jak budou chtít.

Není to ideální řešení pro nikoho. Ale aspoň jsme si řekli pravdu do očí.

Teď sedím na terase a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí dětem a právem na vlastní život? Je sobectví chtít si užít stáří v klidu? Nebo bychom měli vždycky ustoupit dětem? Co byste udělali vy?