Můj syn se oženil za zády celé rodiny: Proč nás Kamil vyloučil ze svého života?

„Mami, prosím tě, neřeš to pořád dokola!“ Kamilův hlas byl podrážděný, když jsem mu už potřetí během týdne volala. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Jak to mám neřešit? Vždyť jsi nám nic neřekl! Ani pozvánka, ani zpráva, nic! Jak jsme se to měli dozvědět?“ V telefonu bylo ticho. Pak jen krátké: „Musím končit.“ A zavěsil.

Kamil byl vždycky můj malý chlapeček. Po tom, co nás jeho otec opustil, jsem si myslela, že už nikdy nebudu šťastná. Ale pak přišel Petr – můj druhý manžel, který Kamila přijal jako vlastního. Nikdy jsme neměli další děti, a tak jsme veškerou lásku a péči věnovali právě jemu. Vzpomínám si na jeho první den ve škole, na všechny ty večery, kdy jsme společně hráli Člověče, nezlob se, a na jeho úsměv, když dostal první kolo.

Když mi Kamil poprvé přivedl domů Julii, byla jsem nervózní. Byla jiná než dívky, které jsem si pro něj představovala – tichá, uzavřená, s pohledem upřeným do země. Petr se snažil být milý, ale já jsem cítila, že mezi námi visí něco nevyřčeného. Po večeři mi Petr v kuchyni šeptal: „Je zvláštní, viď? Ale hlavně buď v klidu.“

Snažila jsem se. Opravdu. Ale Julia nikdy nezapadla. Nechodila na rodinné oslavy, nevolala mi „tchyně“, nikdy mi nenabídla pomoc s nádobím. Kamil byl ale šťastný – aspoň jsem si to myslela. Když se rozhodli odstěhovat do Brna kvůli její práci, bolelo mě to, ale říkala jsem si, že je to život.

Pak přišel ten den. Bylo pondělí ráno a já vařila kávu, když mi zavolala moje sestra Jana: „Hele, viděla jsi ty fotky na Facebooku?“ Nechápala jsem. Jana pokračovala: „Kamil s Julií jsou někde u moře… a mají na sobě svatební šaty!“

Srdce mi spadlo až do žaludku. Okamžitě jsem volala Kamilovi, ale nebral to. Petr seděl naproti mně a jen tiše řekl: „Tohle jsme si nezasloužili.“

Celý týden jsem byla jako tělo bez duše. Kamarádky mi psaly zprávy plné soucitu a otázek: „Proč vás nepozvali? Co jste mu udělali?“ Sama jsem nevěděla. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – byla jsem příliš přísná? Nebo jsme mu nedali dost svobody?

Konečně mi Kamil zavolal zpět. Jeho hlas byl unavený: „Mami, chtěli jsme to udělat po svém. Nechtěli jsme žádné drama.“

„Jaké drama? My bychom byli šťastní! Vždyť jsi náš jediný syn!“

„Právě proto… Nechtěl jsem poslouchat řeči o tom, jak Julia není dost dobrá nebo jak bych měl počkat. Chtěl jsem si ten den užít jen s ní.“

Zůstala jsem stát u okna a dívala se ven na prázdnou ulici. Tolik let jsme mu dávali všechno – a teď nás nepotřebuje? Nebo nás nikdy nepotřeboval?

Petr se snažil situaci uklidnit: „Možná jsme ho moc chránili. Možná jsme mu nedali prostor být sám sebou.“ Ale já jsem cítila jen bolest a vztek.

Začaly chodit gratulace od známých – všichni věděli dřív než my. Někdo dokonce napsal pod fotku: „Konečně jste to udělali! Hodně štěstí!“ Cítila jsem se ponížená.

Jednou večer jsem seděla s Petrem u televize a on najednou řekl: „Víš, já ho chápu. Taky bych možná utekl od všeho tlaku.“ Podívala jsem se na něj nevěřícně: „Ty mu to odpustíš?“

Petr pokrčil rameny: „Je dospělý. Musíme ho nechat žít jeho život.“

Ale jak mám zapomenout na všechny ty roky? Na všechny ty oběti? Na to, že jsem ho držela za ruku, když měl horečku? Že jsem pro něj dělala všechno?

Napsala jsem Kamilovi dlouhý e-mail. Psala jsem o tom, jak mě to bolí, jak mě mrzí, že nám nevěřil natolik, aby nám řekl pravdu. Odpověděl mi až za týden: „Mami, promiň. Potřeboval jsem to takhle. Snad jednou pochopíš.“

Od té doby jsme spolu mluvili jen málo. Julia mi poslala SMS s poděkováním za gratulaci – strohou a chladnou.

Dny plynuly a já si uvědomovala, že musím najít nový smysl života. Bez Kamila je dům prázdný. Petr tráví víc času v dílně a já chodím na dlouhé procházky do lesa.

Někdy si říkám: Je chyba ve mně? Nebo je to prostě dnešní doba? Proč děti utíkají před rodiči místo toho, aby s nimi sdílely své štěstí?

Možná jednou přijde den, kdy mi Kamil zavolá jen tak – bez výčitek a bez tajemství. Ale do té doby budu čekat… A ptát se sama sebe: Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste svému dítěti takovou zradu?