Ve čtvrtek mi rodiče oznámili, že byt po babičce dostane jen moje sestra. Nikdy bych nevěřila, že se to stane právě mně.

„Tak už si sedněte, holky,“ řekla máma a její hlas zněl napjatěji než obvykle. Seděla jsem naproti ní u stolu v kuchyni, vedle mě moje mladší sestra Klára. Táta mlčky popíjel kávu a díval se z okna, jako by chtěl být kdekoliv jinde než tady. Vzduch byl těžký, cítila jsem, jak mi srdce buší až v krku. Věděla jsem, proč jsme tady – konečně se mělo rozhodnout, co bude s bytem po babičce na Vinohradech. Byt, ve kterém jsem strávila půlku dětství a kde to vždycky vonělo po vanilkových rohlíčcích a starých knihách.

„Chceme si o něčem vážném promluvit,“ začala máma a já si všimla, jak nervózně žmoulá ubrus. „Víme, že jsme to dlouho odkládali, ale už je čas rozhodnout.“

Klára se na mě krátce podívala a v očích jí probleskla nejistota. V posledních týdnech jsme o tom spolu mluvily několikrát – obě jsme doufaly, že se s rodiči dohodneme férově. Já jsem si představovala, že byt prodáme a peníze si rozdělíme, nebo že ho budeme společně pronajímat. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo dopadnout jinak.

„Rozhodli jsme se,“ pokračoval táta a jeho hlas byl tvrdý jako kámen. „Byt přepíšeme na Kláru.“

Chvíli jsem nechápala, co právě řekl. Jen jsem na něj zírala a čekala, že to nějak vysvětlí – že je to vtip nebo omyl. Ale on se díval na stůl a vyhýbal se mému pohledu.

„Cože?“ vydechla jsem nakonec. „Jak to myslíte? Proč jen na Kláru?“

Máma se nadechla a začala vysvětlovat: „Víš přece, že Klára má teď těžké období. Je sama s malým dítětem, rozvedená… Potřebuje někde bydlet. Ty máš s Honzou byt v Modřanech, jste zabezpečení.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. „Takže protože jsem si našla chlapa a mám práci, tak nemám nárok na nic? To myslíte vážně?“

Klára mlčela a dívala se do stolu. Věděla jsem, že je na tom špatně – její manželství skončilo katastrofou, exmanžel jí dluží alimenty a malý Matyáš je často nemocný. Ale já… Já jsem přece taky jejich dcera! Taky mám sny, taky mám plány! Byt po babičce pro mě znamenal víc než jen čtyři stěny – byl to kus rodinné historie.

„Není to fér,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Celý život jste nás učili, že máme být spravedlivé. A teď…?“

Táta se konečně podíval mým směrem. „Život není vždycky fér, Markéto. Klára potřebuje pomoc víc než ty.“

„A co já? Mám prostě jen přihlížet? Babička by to takhle nechtěla!“ vykřikla jsem.

Máma se rozplakala. „Prosím tě, nehádejme se… Je to pro nás těžké rozhodnutí.“

V tu chvíli jsem vstala od stolu a odešla do chodby. Slyšela jsem za sebou Klářiny kroky.

„Markét,“ zašeptala tiše, „já o to nestála…“

Otočila jsem se k ní: „Ale taky jsi proti tomu nic neudělala! Mohla jsi říct ne!“

Klára sklopila hlavu: „Já… já prostě nemám sílu bojovat.“

Zavřela jsem za sebou dveře a venku mě ovanul studený večerní vzduch. Šla jsem domů pěšky přes celé město a v hlavě mi hučelo. Vzpomínala jsem na babičku – jak nás učila péct bábovku, jak nám četla pohádky… Byla by pyšná na tohle rozhodnutí? Nebo by ji to zlomilo srdce?

Doma na mě čekal Honza. „Jak to dopadlo?“ zeptal se opatrně.

„Dali všechno Kláře,“ odpověděla jsem zlomeně.

Objal mě a já mu brečela na rameni. „To není fér…“ opakovala jsem pořád dokola.

Další dny byly jako zlý sen. Máma mi psala zprávy plné omluv a vysvětlování, ale já je nečetla. Táta mi volal, ale nezvedala jsem mu telefon. Klára mi poslala dlouhý e-mail o tom, jak ji to mrzí, ale že prý neměla na výběr.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži, ale nikdo se neptal proč. Jen kamarádka Jana mě jednou vzala stranou: „Hele, Markéto… rodina je někdy svinstvo. Ale nesmíš dovolit, aby tě to zničilo.“

Jenže jak mám odpustit takovou křivdu? Jak mám dál chodit na rodinné oslavy a tvářit se, že je všechno v pořádku? Jak mám věřit lidem, když ti nejbližší mě takhle zradili?

Od té doby uplynulo několik měsíců. S rodiči mluvím jen zřídka a s Klárou skoro vůbec. Vím, že Matyáš za nic nemůže – posílám mu občas dárky k narozeninám nebo na Vánoce. Ale něco ve mně umřelo.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je opravdu správné obětovat jedno dítě kvůli druhému? Dá se vůbec někdy odpustit taková nespravedlnost? Co byste udělali vy na mém místě?