Moji tchánové stále pomáhají jeho bývalé ženě. Mě přehlížejí – a já vím proč.

„Proč jsi mi to udělala, Lucie?“ Marta stála ve dveřích mého bytu, oči plné slz a hlas zlomený. „Byla jsi moje nejlepší kamarádka.“

Ta slova mi znějí v hlavě dodnes. Všechno se odehrálo tak rychle a přitom každá minuta byla jako věčnost. Vím, že jsem rozbila jejich manželství. Ale nikdy jsem necítila vinu – spíš úlevu. Janek byl nešťastný, Marta ho dusila svými výčitkami a neustálým podezíráním. Já jsem ho milovala a on mě taky. Ale tohle není příběh o velké lásce. Je to příběh o tom, jak tě může rodina tvého muže nenávidět, i když si myslíš, že děláš správnou věc.

Janek a Marta byli spolu od střední školy. Všichni je znali jako ideální pár – ona byla krásná, on chytrý a vtipný. Jenže za zavřenými dveřmi to vypadalo jinak. Marta byla žárlivá, často mu prohledávala telefon, kontrolovala účty, dokonce mu zakazovala chodit na pivo s kamarády. Já jsem byla ta, která ho vyslechla, když už nevěděl kudy kam.

Jednou večer jsme seděli u mě doma, Janek měl v očích slzy. „Já už to nevydržím, Lucko. Ona mě ničí.“

Pohladila jsem ho po ruce a najednou mezi námi přeskočila jiskra, kterou jsme oba dlouho potlačovali. Ta noc změnila všechno. Druhý den ráno mi napsal: „Musím to Martě říct.“

A tak začalo peklo. Marta se zhroutila, její rodiče mě začali nenávidět, naši společní přátelé se rozdělili na dva tábory. Ale nejhorší bylo chování Janových rodičů – paní Novotná a pan Novotný.

Zpočátku byli zdrženliví, ale když se dozvěděli pravdu, jejich postoj byl jasný. „Tohle se v naší rodině nedělá,“ řekla mi paní Novotná při první návštěvě. „Marta byla naše dcera.“

Snažila jsem se jim zalíbit – pekla jsem koláče na rodinné oslavy, nabízela pomoc s úklidem chalupy v Orlických horách, dokonce jsem jim koupila lístky do divadla na jejich výročí svatby. Ale nic nepomáhalo.

Jednou jsem náhodou zaslechla telefonát: „Neboj se, Marti, pošleme ti zase peníze na nájem. A kdybys něco potřebovala s malou, klidně přijď.“

Zamrazilo mě. Janek měl s Martou dceru Aničku a jeho rodiče ji zbožňovali. Mě ale brali jen jako vetřelce.

„Proč jim pořád pomáháte?“ zeptala jsem se Janka jednoho večera.

„Oni ji mají rádi,“ pokrčil rameny. „A Anička je jejich vnučka.“

„Ale já jsem tvoje žena! Proč mě nikdy nepozvou na oběd? Proč mi nikdy nepopřejí k narozeninám?“

Janek jen mlčel. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny.

Začala jsem si všímat dalších věcí – když jsme přijeli na návštěvu, paní Novotná mi nikdy nenabídla kávu. Když jsem přinesla dort, ani ho neochutnala. Na Vánoce mi dali balíček s ponožkami a sprchovým gelem, zatímco Martě poslali drahou kosmetiku a Aničce hračky za tisíce.

Jednou jsem slyšela paní Novotnou šeptat sousedce: „Tohle není pravá rodina. Ta Lucka nám Janka ukradla.“

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Byla jsem opravdu špatný člověk? Nebo jen někdo, kdo měl odvahu jít za svým štěstím?

Jednoho dne mi Marta napsala: „Děkuju ti za všechno. Díky tobě jsem zjistila, kdo Janek opravdu je.“

Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně nebo ironicky. Ale bylo mi jasné, že ona i její dcera budou vždycky součástí Janovy rodiny – a tím pádem i jeho rodičů.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na rodinné oslavy, vymlouvala jsem se na práci nebo nemoc. Janek byl smutný, ale nic neudělal.

Jednou večer jsme seděli u televize a já se rozplakala: „Proč mě nemají rádi? Co mám ještě udělat?“

Janek mě objal: „Možná jim musíš dát čas.“

Ale čas plynul a nic se neměnilo. Paní Novotná dál posílala Martě peníze na nájem, kupovala Aničce nové oblečení a mě přehlížela jako vzduch.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Stojí mi to za to? Mám právo být šťastná na úkor někoho jiného?

Jednoho dne jsem potkala Martu v supermarketu. Podívala se na mě a řekla: „Vypadáš unaveně.“

„Jsem,“ přiznala jsem.

„Víš, že oni tě nikdy nepřijmou?“

Mlčela jsem.

„Možná bys měla začít znovu někde jinde,“ dodala tiše.

Doma jsem dlouho přemýšlela nad jejími slovy. Možná má pravdu. Možná nikdy nebudu součástí téhle rodiny.

A tak tu sedím u okna našeho bytu na Žižkově a přemýšlím: Je možné získat odpuštění za něco, co ostatní považují za neodpustitelné? A má cenu bojovat o lásku tam, kde vás nikdo nechce?