Proč jsem bránila své dceři v rozvodu: Příběh matky, která nechtěla vidět pravdu

„To nemyslíš vážně, Lucie! Rozvod? Vždyť máš všechno, o čem jsem kdy snila!“ křičela jsem na svou dceru v kuchyni, kde ještě voněla čerstvě uvařená káva. Lucie stála naproti mně, ruce sevřené v pěst, oči zarudlé od pláče. „Mami, já už to prostě nezvládám. S Petrem se nedá žít. On… on mě dusí. Nechápeš to?“ Její hlas se třásl a já cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek i strach zároveň.

Vždycky jsem chtěla pro svou dceru to nejlepší. Když byla malá, snila jsem o tom, že bude mít všechno, co já nikdy neměla – klidný domov, finanční jistotu, muže, který ji bude chránit. Možná proto jsem přehlížela její první varování. Možná proto jsem jí od dětství opakovala: „Najdi si někoho, kdo tě zabezpečí. Láska je krásná věc, ale peníze jsou jistota.“

Lucie si vzala Petra před pěti lety. Byl to úspěšný podnikatel, měl vlastní stavební firmu v Brně a na svatbě se všichni smáli a tleskali jejich štěstí. Já byla pyšná – moje dcera to dokázala! Ale už tehdy jsem v jejích očích zahlédla stín pochybností. „Mami, myslíš, že mě bude mít rád i za deset let?“ ptala se mě tiše večer před svatbou. „Samozřejmě! Hlavně buď rozumná a neudělej žádnou hloupost,“ odpověděla jsem jí tehdy.

Teď tu stála přede mnou a žádala mě o pochopení. „Mami, on mě kontroluje. Pořád mi volá do práce, chce vědět, kde jsem, s kým mluvím. Když přijdu domů později, je naštvaný. Už nemůžu ani na kafe s kamarádkou bez jeho souhlasu.“

„Ale Lucie,“ snažila jsem se ji uklidnit, „to je normální! Každý chlap je trochu žárlivý. Hlavně že tě zabezpečí a nemusíš řešit složenky jako já s tvým otcem.“

Vzpomněla jsem si na svého muže – Lucčin otec byl dobrý člověk, ale nikdy jsme neměli peníze. Každý měsíc jsme počítali koruny a hádali se kvůli účtům. On často odcházel z domu a já zůstávala sama s malou Lucií na klíně. Možná proto jsem tolik lpěla na tom, aby ona měla jiný život.

Ale Lucie byla jiná než já. Chtěla víc než jen plnou lednici a nové boty pro děti. Chtěla lásku, svobodu a respekt. A já to dlouho nechtěla vidět.

Jednoho večera přišla domů s modřinou na ruce. „Upadla jsem,“ řekla mi tiše a rychle si oblékla svetr s dlouhým rukávem. Věděla jsem, že lže – matka pozná, když její dítě trpí. Ale místo abych ji objala a řekla jí, že může odejít, začala jsem jí vyčítat: „Vidíš? Kdybys byla víc doma a starala se o Petra, nebyl by tak nervózní!“

Dny plynuly a Lucie byla čím dál smutnější. Přestala se smát, přestala chodit mezi lidi. Její děti – moje vnoučata – byly tiché a uzavřené. Petr byl stále podrážděnější a já… já jsem pořád trvala na svém: „Rodina je základ! Rozvod není řešení!“

Jednoho dne mi Lucie zavolala z práce: „Mami, dneska už domů nejdu. Jdu s dětmi k tetě Janě.“ V jejím hlase byla úleva i strach. „Prosím tě, neblázni! Co tomu řeknou sousedi? Co budeš dělat bez peněz? Mysli na děti!“ křičela jsem do telefonu.

Ale Lucie už mě neposlouchala. Udělala to, co já nikdy nedokázala – odešla od muže, který ji ničil.

Dlouho jsem jí to nemohla odpustit. Vyčítala jsem jí ostudu i to, že teď bude žít v podnájmu a počítat každou korunu jako já kdysi. Ale pak jsem jednoho dne přišla k Janě na návštěvu a uviděla Lucii s dětmi – poprvé po dlouhé době se smála. Děti běhaly po zahradě a ona je objímala s takovou láskou, jakou jsem u ní už roky neviděla.

Sedla si ke mně na lavičku a vzala mě za ruku: „Mami, já vím, že jsi to myslela dobře. Ale někdy je lepší být chudý a šťastný než bohatý a nešťastný.“

Tehdy mi došlo, jak moc jsem se mýlila. Celý život jsem chtěla pro svou dceru jistotu – ale zapomněla jsem na to nejdůležitější: štěstí.

Dnes už chápu její rozhodnutí a snažím se být jí oporou. Ale někdy si v noci kladu otázku: Kolik bolesti by Lucii ubylo, kdybych ji tehdy podpořila místo toho, abych ji nutila zůstat? A kolik matek v Česku dělá stejnou chybu jako já?