Myslel si, že se přiženil do bohatství. Nečekal, že bude muset pracovat.

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši! Myslíš si, že peníze padají z nebe?“ křičela jsem na něj v kuchyni, zatímco Lucie stála mezi námi a zoufale se snažila situaci uklidnit. Bylo to poprvé, co jsem na něj takhle zvýšila hlas, ale už jsem to prostě nevydržela.

Všechno začalo před rokem, když se Lucie vdala. Byla to krásná svatba v našem malém městě u Hradce Králové. Tomáš byl její spolužák z vysoké školy, sympatický kluk z Pardubic, který se nám vždycky zdál trochu nesmělý, ale slušný. Nikdy by mě nenapadlo, že právě on se stane zdrojem tolika napětí v naší rodině.

Máme s manželem Petrem už deset let internetový obchod s oblečením. Začali jsme úplně od nuly – první balíčky jsme balili v obýváku a rozváželi je po okolí sami. Když přišla pandemie, lidé začali nakupovat online a nám se začalo opravdu dařit. Najednou jsme měli zaměstnance, vlastní sklad a dokonce jsme si mohli dovolit menší dovolenou u moře. Ale nikdy jsme nezapomněli, jak těžké bylo začít.

Když Lucie přivedla Tomáše poprvé domů, byl milý a zdvořilý. Po svatbě se rozhodli bydlet u nás, než si najdou něco vlastního. Nevadilo mi to – aspoň bude doma veselo, říkala jsem si. Jenže po pár týdnech jsem si začala všímat, že Tomáš tráví většinu času na gauči s mobilem v ruce nebo u počítače. Práci hledal jen „na oko” a když jsem mu nabídla místo ve skladu našeho obchodu, jen se ušklíbl: „Já mám vysokou školu, paní Nováková.“

Lucie byla nešťastná. Snažila se ho přesvědčit, že práce je práce a že v rodinném podniku se počítá každá ruka. Ale Tomáš měl jiné představy. „Vy máte peněz dost,” říkal mi jednou večer v kuchyni, když jsme spolu myli nádobí. „Proč bych měl makat za minimálku ve skladu?”

Ten večer jsem poprvé pocítila vztek. „Tomáši, my jsme ty peníze nevydělali tím, že bychom seděli doma! Každý den jsme vstávali ve čtyři ráno a balili balíky! Jestli chceš být součástí naší rodiny, musíš přiložit ruku k dílu!” odpověděla jsem mu ostře.

Od té doby bylo doma dusno. Petr se snažil situaci řešit po chlapsku: „Hele, Tomáši, já tě naučím všechno kolem skladu a expedice. Není to žádná věda, ale musíš makat.” Tomáš jen pokrčil rameny a druhý den stejně přišel pozdě a bez zájmu.

Jednoho dne jsem přišla do skladu a našla Tomáše, jak si hraje na mobilu místo toho, aby připravoval objednávky. Zaměstnanci na něj koukali skrz prsty a já cítila stud za celou rodinu. „Tomáši! Takhle to nejde! Jestli nechceš pracovat, tak běž domů!” vybuchla jsem.

Lucie byla zoufalá. Večer mi tiše řekla: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Miluju ho, ale on nechápe, že život není jen o pohodlí.” Viděla jsem jí v očích slzy a srdce mi pukalo.

Situace vyvrcholila o měsíc později. Tomáš přišel domů s tím, že dostal nabídku od kamaráda – prý bude dělat „něco s kryptoměnami” a vydělá víc než my všichni dohromady. „To je budoucnost! Vy jste stará škola,” smál se nám do očí.

Petr už to nevydržel: „Tak běž! Ale dokud nebudeš přispívat do domácnosti nebo pomáhat v obchodě, nebudeš tu bydlet zadarmo!” Tomáš se urazil a druhý den odešel ke kamarádovi do Prahy.

Lucie zůstala sama doma. Každý den chodila do práce k nám do obchodu a snažila se tvářit statečně. Ale večer jsem ji slyšela plakat za zavřenými dveřmi svého pokoje.

Po dvou měsících se Tomáš vrátil – bez peněz, bez práce a s prosbou o odpuštění. „Měl jsem pocit, že když se přižením do vaší rodiny, budu mít všechno zadarmo,” přiznal mi jednou večer v kuchyni. „Ale teď vidím, že jste všechno vybudovali tvrdou prací. Chci to zkusit znovu – tentokrát opravdu.”

Dala jsem mu šanci – ne kvůli němu samotnému, ale kvůli Lucii. Tentokrát začal opravdu makat ve skladu i na expedici a pomalu si získával respekt ostatních zaměstnanců i nás.

Ale nikdy nezapomenu na tu bolest a napětí, které jeho lenost přinesla do naší rodiny.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč si někteří lidé myslí, že štěstí je zadarmo? A kolik toho musí člověk obětovat pro klid v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?