Rozvod po dovolené s tchyní: Jak jedna dovolená změnila celý můj život

„Tak tohle už fakt nedám, Martino!“ vyhrkl jsem, když jsem potřetí během dne slyšel z kuchyně hlas své tchyně: „Petře, proč jsi zase nechal ty mokré plavky na balkoně? To je tak těžké to pověsit pořádně?“ Stál jsem v našem pronajatém apartmánu v Chorvatsku, ruce se mi třásly vztekem a v hlavě mi hučelo. Martina, moje žena, seděla na pohovce a tvářila se, že mě neslyší. Tchyně, paní Novotná, se na mě podívala s tím svým povýšeným úsměvem, který jsem znal už pět let.

„Petře, mamka to myslí dobře,“ špitla Martina. Ale já už nemohl. Všechno, co jsem v sobě dusil od začátku našeho vztahu, se najednou dralo ven. Vzpomněl jsem si na naše první společné Vánoce, kdy mi tchyně před celou rodinou řekla, že „takový bramborový salát by její bývalý zeť nikdy neudělal“. Nebo na to, jak mi jednou při stěhování do našeho bytu přerovnala všechny věci ve skříni, protože „chlapi to nikdy neumí pořádně“. A Martina? Vždycky jen pokrčila rameny a řekla: „To je prostě mamka.“

Byl jsem po rozvodu. Moje první manželství skončilo fiaskem – moje bývalá žena mě podvedla a já si dlouho myslel, že chyba je ve mně. Když jsem potkal Martinu, byla taky po rozvodu. Myslel jsem si, že jsme dva zranění lidé, kteří si navzájem pomůžou zahojit rány. Jenže teď mi docházelo, že jsme spíš dva lidé, kteří se bojí být sami.

„Petře, pojď se projít,“ navrhla Martina večer, když už byla tchyně zalezlá v ložnici. Šli jsme po pláži a já cítil, jak se mi svírá hrdlo. „Víš, že to s mámou není jednoduché… Ale ona je prostě taková. Já už to ani nevnímám.“

„Ale já to vnímám! Každý den! Připadám si tu jako vetřelec ve vlastní rodině. Jako někdo, kdo nikdy nebude dost dobrý,“ vyhrkl jsem.

Martina se zastavila a podívala se na mě. „A co chceš dělat? Odejít? Kvůli mojí mámě?“

„Nejen kvůli ní… Kvůli nám. Už dlouho mám pocit, že spolu nejsme šťastní. Že spolu jen přežíváme.“

Mlčela. Vrátili jsme se do apartmánu a já tu noc skoro nespal. Převaloval jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty roky – hádky kvůli maličkostem, Martiny neochota postavit se své matce, moje snaha být lepším mužem, než jsem byl v prvním manželství. Ale místo toho jsem se cítil čím dál menší.

Po návratu domů do Prahy bylo ticho ještě hustší než mořský vzduch v Chorvatsku. Tchyně k nám chodila skoro každý den – s jídlem, s radami, s kritikou. Jednou večer jsem seděl v kuchyni a slyšel jejich rozhovor za zavřenými dveřmi ložnice.

„Martino, nemůžeš mu pořád ustupovat! On tě jen využívá!“

„Mami, prosím tě…“

„Ne! Já ti to říkám pro tvoje dobro! Kdyby byl chlap, tak už má dávno lepší práci a postará se o tebe!“

To byla poslední kapka. Druhý den ráno jsem Martinu požádal o rozvod.

„To nemyslíš vážně…“ zašeptala.

„Myslím. Už nemůžu dál žít v domě, kde nejsem vítaný. Kde musím každý den dokazovat svou hodnotu.“

Martina plakala. Tchyně mi řekla do očí: „Jsem ráda, že konečně odcházíš.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Odcizil jsem se nejen Martině, ale i jejím dětem z prvního manželství – Honzíkovi a Klárce. Ti mě měli rádi a já je taky. Ale už jsem neměl sílu bojovat za něco, co bylo dávno ztracené.

Rozvod proběhl rychleji, než jsem čekal. Martina byla zraněná a já taky. Přestali jsme si volat i psát. Zůstal mi malý byt na Žižkově a spousta času na přemýšlení.

Občas potkám Honzíka na hřišti nebo Klárku ve škole – vždycky mě obejmou a ptají se: „Proč už nejsi s mamkou?“ Nevím, co jim říct.

Dneska už vím, že chyba nebyla jen v tchyni nebo Martině. Byl jsem slabý – neuměl jsem si stát za svým a nechal jsem ostatní rozhodovat o mém životě. Možná kdybych byl silnější… Možná kdyby Martina dokázala říct své matce dost… Možná bychom dnes byli spolu.

Ale možná je dobře, že jsme si oba přiznali pravdu dřív, než by bylo pozdě.

A tak tu sedím u okna svého bytu a ptám se sám sebe: Je lepší odejít a začít znovu – nebo bojovat za něco, co nás ničí? Co byste udělali vy na mém místě?