Nechci být jen služkou své rodiny: Můj boj za vlastní hodnotu po osmi letech manželství

„Jano, kde je moje košile? Zase jsi ji nedala do skříně!“ ozvalo se z ložnice a já v tu chvíli měla chuť rozbít talíř, který jsem právě utírala. Osm let. Osm let jsem vdaná za Petra, muže, kterého jsem kdysi milovala tak silně, že bych pro něj udělala cokoliv. A teď? Teď mám pocit, že jsem pro něj jen neviditelná služka, která má být vždy po ruce, když něco potřebuje.

Vzpomínám si na naše začátky. Byla jsem mladá, plná snů a ideálů. Věřila jsem, že manželství je partnerství, kde se oba podporují a společně tvoří domov. Když jsme se s Petrem nastěhovali do malého bytu na Žižkově, byla jsem šťastná. Každý večer jsme si povídali o práci, smáli se u večeře a plánovali budoucnost. Jenže pak přišly děti – nejdřív Tomášek, pak o dva roky později Anička. Najednou byl Petr pořád v práci a já doma. Nejprve na mateřské, pak na rodičovské. A když jsem se chtěla vrátit do práce? „Jani, děti tě potřebují. A kdo by se staral o domácnost?“ slyšela jsem stále dokola.

Začala jsem se cítit jako ve vězení. Každý den stejný – vstát, připravit snídani, obléct děti, vyprat, uklidit, uvařit oběd, vyzvednout Tomáška ze školky, pomoct s úkoly, večer uspat Aničku… A Petr? Přijde domů, sedne si k televizi a čeká, až mu přinesu večeři. Když jsem si postěžovala kamarádce Lence, jen pokrčila rameny: „No jo, chlapi jsou všichni stejní. Buď ráda, že ti aspoň vydělává.“ Ale já už nechci být jen vděčná za to, že mám kde bydlet a co jíst.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi: „Chtěla bych se vrátit do práce. Cítím se doma zbytečná.“ Podíval se na mě jako na blázna: „A kdo bude dělat všechno to, co děláš teď? Já nemám čas vařit nebo uklízet.“ V tu chvíli mi došlo, že mě nevidí jako partnerku, ale jako samozřejmost. Jako pračku na nohou.

Začaly hádky. Petr mi vyčítal, že zanedbávám děti i domácnost – jen proto, že jsem si dovolila jít na pohovor do knihovny naší městské části. „Jani, vždyť ty neumíš říct ne! Zase ti všechno naloží a ty budeš lítat jak hadr na holi,“ smál se mi jednou večer jeho bratr Pavel u piva. A já? Mlčela jsem. Protože jsem opravdu neuměla říct ne.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Žena musí držet rodinu pohromadě.“ Ale co když už nemám sílu? Co když už nechci být ta tichá síla v pozadí? Co když chci taky něco dokázat sama za sebe?

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Aničku s rozbitým kolenem a Tomáška u tabletu. Petr nikde. Volala jsem mu – byl s Pavlem na fotbale. V tu chvíli mi praskly nervy. Začala jsem křičet: „Proč musím všechno dělat já? Proč nikdy nepomůžeš?“ Petr se urazil: „Já makám celý den! Ty jsi doma!“ A já mu poprvé v životě řekla: „Nejsem tvoje služka!“

Následující týdny byly plné napětí. Petr byl odtažitý, děti zmatené. Já ale poprvé cítila úlevu – konečně jsem řekla nahlas to, co mě dusilo celé roky. Začala jsem chodit na kurzy češtiny pro dospělé – chtěla jsem si zlepšit jazyk kvůli práci v knihovně. Doma to ale znamenalo další hádky: „Zase jdeš pryč? Kdo uvaří večeři?“ ptal se Petr vyčítavě.

Jednou večer přišla tchyně Marie neohlášeně na návštěvu. Sedla si ke mně do kuchyně a začala: „Jano, měla bys být ráda, že máš takového muže. On tě nikdy nebije, nepije…“ Přerušila jsem ji: „Ale já nejsem šťastná! Chci být víc než jen hospodyně.“ Marie se urazila a odešla.

Začala jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, co cítím a co bych chtěla změnit. Pomohlo mi to ujasnit si myšlenky. Jednoho dne jsem napsala: „Chci být vzorem pro Aničku – aby věděla, že žena může být víc než jen tichá opora.” To byl zlom.

Začala jsem dětem zadávat drobné úkoly – Tomášek skládal prádlo, Anička zalévala květiny. Petr brblal, ale já trvala na svém: „Všichni jsme rodina – všichni máme svůj díl.” Po pár týdnech si děti zvykly a dokonce je to bavilo.

Petr ale dál odmítal pomáhat. Jednou večer přišel domů a našel mě u stolu s otevřenou knihou a poznámkami. „Co to zase děláš?” zeptal se podrážděně. „Učím se na pohovor,” odpověděla jsem klidně. „A co večeře?” „Večeře je v lednici – ohřej si ji sám.” Poprvé v životě jsem necítila výčitky.

Pohovor v knihovně dopadl dobře – vzali mě na poloviční úvazek. Byla jsem šťastná jako už dlouho ne. Doma to ale znamenalo další bouři: „To teď budeme žít v bordelu?” křičel Petr první týden mé nové práce. „Ne,” odpověděla jsem mu klidně. „Ale už nebudu dělat všechno sama.” Děti mi fandily – Tomášek mi nakreslil obrázek s nápisem „Maminka je hrdinka”.

Petr si nakonec musel zvyknout – buď by pomohl, nebo by žil v chaosu. Po pár měsících začal občas vařit nebo vyprat prádlo s dětmi. Už to nebylo ideální, ale bylo to lepší než dřív.

Dnes už vím, že největší boj není s manželem nebo rodinou – ale sama se sebou. Najít odvahu říct „dost” a stát si za svým není jednoduché. Ale stojí to za to.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro tolik žen tak těžké říct si o pomoc? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Co byste udělali vy na mém místě?