Moje vnučka mizí před očima: Jak může matka milovat jedno dítě a druhé odstrkovat?
„Mami, proč mě nemáš ráda?“ ozvalo se tiše zpoza dveří dětského pokoje. Zastavila jsem se na chodbě u Laury bytu v Brně a srdce mi sevřel ledový strach. Poznala jsem hlas své vnučky Aničky – byl slabý, skoro neslyšitelný, jako by se bála, že ji někdo uslyší. Laura na to neodpověděla. Jen jsem slyšela, jak si dál povídá s mladší Klárkou, smála se jejímu žvatlání a chválila ji za každou maličkost. Anička stála za dveřmi sama, s očima plnýma slz.
Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi pořád zněla ta otázka: Proč mě nemáš ráda? Vždyť Laura byla kdysi tak citlivá holčička! Vždycky chtěla všechno dělat správně, měla samé jedničky a nikdy nezlobila. Když si vybrala Michala, sportovce z dobré rodiny, byla jsem na ni pyšná. Měli krásnou svatbu na radnici v centru města, všichni jim přáli štěstí. Když se narodila Anička, Laura zářila štěstím. Ale pak přišla Klárka – a všechno se změnilo.
Začalo to nenápadně. Laura byla unavená, podrážděná, často křičela na Aničku kvůli maličkostem. „Proč nejsi jako Klárka? Podívej se, jak je hodná!“ říkala jí před celou rodinou. Anička se začala uzavírat do sebe. Přestala si hrát s ostatními dětmi, nechtěla chodit ven. Ve škole jí klesly známky. Když jsem se jí ptala, co se děje, jen pokrčila rameny a řekla: „Maminka má radši Klárku.“
Jednou jsem přišla na návštěvu neohlášeně. Laura seděla v obýváku s Klárkou na klíně a smála se jejímu pokusu o první slovo. Anička seděla v koutě s plyšákem v náručí a dívala se do zdi. „Aničko, pojď si s námi hrát!“ zavolala jsem na ni. Laura protočila oči: „Nech ji být, stejně je pořád uražená.“
Nemohla jsem to vydržet. „Lauro, co se to s tebou stalo? Vždyť Anička je tvoje dcera!“ vyhrkla jsem.
Laura se na mě podívala s ledovým klidem: „Mami, já už nemůžu. Anička je pořád smutná, nic ji nebaví. Klárka je úplně jiná – veselá, šikovná…“
„Ale to není důvod ji odstrkovat!“ zvýšila jsem hlas.
Laura vstala a položila Klárku do postýlky. „Ty tomu nerozumíš. Já potřebuju klid. Anička mi ho nedává.“
Od té doby jsem začala Aničku brát k sobě častěji. U mě doma rozkvetla – smála se, povídala si se mnou o škole i o kamarádech. Ale když měla jít domů, zase ztichla a stáhla se do sebe.
Jednou večer mi zavolala: „Babičko, můžu u tebe zůstat napořád?“
Zamrazilo mě. „Proč bys chtěla zůstat u mě?“
„Protože maminka mě nemá ráda… A já už nechci být doma.“
Nevěděla jsem, co říct. Měla jsem chuť Lauru profackovat – jak může matka takhle jednat? Ale zároveň jsem věděla, že kdybych Aničku vzala k sobě natrvalo, Laura by mi to nikdy neodpustila.
Začala jsem pátrat po příčinách. Mluvila jsem s Lauriným manželem Michalem – byl pořád v práci nebo na tréninku. „Já to moc neřeším,“ řekl mi jednou u piva v hospodě U Tří lvů. „Laura je doma s holkama sama, já vydělávám peníze.“
„Ale tvoje starší dcera trpí!“ vyčetla jsem mu.
Pokrčil rameny: „To je ženská věc.“
Cítila jsem bezmoc a vztek. Začala jsem si všímat detailů – Anička byla čím dál hubenější, pod očima měla tmavé kruhy. Ve škole ji šikanovali kvůli tomu, že je tichá a nosí staré oblečení po Klárce.
Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Laurou a Aničkou:
„Proč jsi zase dostala trojku z matematiky? Klárka bude určitě lepší než ty!“
„Já se snažím…“ špitla Anička.
„Nesnažíš! Kdybys nebyla tak líná…“
Vtrhla jsem do pokoje: „Dost! Takhle s ní mluvit nebudeš!“
Laura na mě vyjela: „To je moje dítě! Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“
Aničce tekly slzy po tvářích.
Začala jsem uvažovat o tom, že požádám o svěření Aničky do péče. Ale co když tím všechno ještě zhorším? Co když Laura přijde úplně o vztah ke své dceři? Co když Anička bude mít pocit, že ji opustila i matka?
Jednoho dne mi Anička řekla: „Babičko, já už maminku ani Klárku nechci vidět.“
Zlomilo mi to srdce.
Dnes sedím u okna a přemýšlím: Je lepší bojovat za vnučku a riskovat rozpad rodiny? Nebo mám doufat, že Laura časem pochopí svou chybu? Jak může matka milovat jedno dítě a druhé odstrkovat? Co byste udělali vy na mém místě?