„Mami, vždyť jsi nám to slíbila!“: Jak mi máma vzala byt po babičce a rozbila naši rodinu

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem se snažila zadržet slzy. Stála jsem v naší malé podnájemní kuchyni v Nuslích, kde jsme s Petrem bydleli teprve pár týdnů po svatbě. Všechno mělo být jinak. Měla jsem být šťastná novomanželka, těšit se na nový začátek v bytě po babičce na Vinohradech, který mi máma slíbila už před rokem. Ale místo toho jsem teď poslouchala, jak mi máma oznamuje, že se rozvádí s tátou a že ten byt potřebuje sama pro sebe.

„Martino, pochop mě. Je to pro mě těžké. S tátou už to nefunguje a já nemám kam jít,“ zněl její hlas na druhém konci linky. Ale já jsem ji nepoznávala. Kde byla ta máma, která mi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější? Kde byla ta žena, která mi slíbila, že až se vdám, byt bude náš?

Vzpomínám si na ten večer před svatbou, kdy jsme seděli všichni u stolu – já, Petr, máma a táta. „Nebojte se, děti,“ usmívala se máma a hladila mě po ruce. „Byt po babičce je váš. My s tátou už tam nepotřebujeme být.“ Petr se na mě tehdy spiklenecky usmál a já cítila vděčnost i úlevu. V Praze najít vlastní bydlení je skoro nemožné a my jsme si nemohli dovolit hypotéku.

Jenže teď bylo všechno jinak. Máma mi do telefonu vysvětlovala, že už to s tátou dlouho neklape a že čekala jen na moji svatbu, aby mi to nemusela kazit. Prý potřebuje začít znovu – sama. „A co my?“ vyhrkla jsem zoufale. „Co máme dělat my? Vždyť jsme si kvůli tomu ani nezařizovali nic jiného!“

Petr přišel do kuchyně a viděl můj výraz. „Co se děje?“ zeptal se tiše. Jen jsem zavrtěla hlavou a podala mu telefon. Máma mu všechno zopakovala – tentokrát klidněji, jako by mluvila o počasí. Petr byl vždycky diplomat, ale tentokrát mu došla trpělivost: „Paní Novotná, tohle jste nám neměla dělat. Plánovali jsme podle vašeho slibu celý život.“

Zavěsili jsme a v kuchyni bylo ticho. Jen tikot starých hodin od babičky připomínal, jak čas běží dál, i když se nám svět hroutí pod rukama.

Další dny byly jako zlý sen. Táta mi volal a ptal se, jestli o tom všem vím. „Máma už mě nechce ani vidět,“ řekl zlomeně. „Nevím, co jsem udělal špatně.“ S Petrem jsme chodili po realitkách a hledali něco dostupného – ale ceny byly šílené. Každý večer jsme se hádali. Petr mi vyčítal, že jsem byla naivní a věřila mámě. Já jsem mu zase vyčítala, že není dostatečně rozhodný a že kdyby měl lepší práci, nemuseli bychom být závislí na rodičích.

Jednou večer jsem seděla na parapetu a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, jak se všechno mohlo tak rychle změnit. Máma byla vždycky moje opora – když jsem měla zlomené srdce na gymplu, když jsem neudělala státnice napoprvé, když jsem přišla o práci během covidu. A teď? Teď byla cizí.

Jednoho dne jsem se rozhodla za ní zajít osobně. Otevřela mi ve dveřích bytu po babičce – v ruce hrnek s čajem, v očích kruhy od pláče. „Marti…“ začala, ale já ji přerušila: „Proč jsi nám to udělala? Proč jsi nám lhala?“ Máma se rozplakala: „Já nevěděla, jak ti to říct. Chtěla jsem ti dát všechno… ale pak jsem zjistila, že nemám nic sama pro sebe.“

Seděly jsme spolu v obýváku mezi starými knihami a fotkami babičky. „Víš,“ řekla tiše máma, „celý život jsem žila pro vás – pro tebe a tátu. A najednou jsem zjistila, že už nejsem šťastná.“

„A co já?“ zeptala jsem se zlomeně. „Já teď taky nejsem šťastná.“

Máma mě objala a obě jsme plakaly. Ale nic to nezměnilo.

Doma s Petrem jsme začali mluvit o tom, že možná budeme muset odejít z Prahy úplně – do menšího města nebo dokonce zpátky k jeho rodičům do Kolína. Bylo to ponižující a já měla pocit, že selhávám jako dcera i jako manželka.

Táta mezitím začal pít a volal mi v noci opilý: „Marti, proč mě máma opustila? Co budu dělat?“ Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem byla naštvaná na oba rodiče – proč musím já nést následky jejich rozhodnutí?

Jednou večer jsme s Petrem seděli u stolu a mlčeli. Najednou řekl: „Víš co? Možná je čas začít žít podle sebe. Ne podle slibů ostatních.“

Možná měl pravdu. Ale jak mám odpustit mámě? Jak mám znovu věřit lidem, když ti nejbližší dokážou takhle zradit?

Někdy si říkám: Je rodina opravdu to nejdůležitější? Nebo je důležitější naučit se spoléhat jen sama na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?