„Máte měsíc na to, abyste si našly jiné bydlení. Odteď budu bydlet sama.“: Příběh matky, která musela vyhodit své dvě dcery z domova

„Máte měsíc na to, abyste si našly jiné bydlení. Odteď budu bydlet sama.“ Ta slova mi znějí v hlavě jako ozvěna, i když už je to několik dní, co jsem je vyslovila. Stála jsem v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a hlas se mi lámal. Moje dvě dcery, Jana a Klára, na mě zíraly s otevřenou pusou. Nikdy bych nevěřila, že je jednou budu muset vyhodit z domova.

„Mami, to nemyslíš vážně,“ zašeptala Jana a v očích se jí leskly slzy. Klára jen mlčela a dívala se do země. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzít zpátky, obejmout je a říct, že to byl jen špatný vtip. Ale nemohla jsem.

Všechno začalo už dávno. Když mi bylo třicet, narodila se Klára. Jana byla o pět let starší a tehdy jsme ještě žili všichni spolu – já, holky a můj muž Petr. Jenže rok po Klářině narození Petr náhle zemřel na infarkt. Zůstala jsem sama ve dvoupokojovém bytě s dvěma malými dětmi a pocitem, že se mi zhroutil celý svět.

Pracovala jsem jako účetní v malé firmě na Vinohradech. Peněz nikdy nebylo nazbyt, ale snažila jsem se holkám dopřát všechno, co šlo. Byly jsme na sebe navázané, možná až moc. Pořád jsme byly spolu – výlety do Stromovky, společné večery u televize, povídání před spaním. Jenže časem se něco změnilo.

Jana začala být uzavřená, často odsekávala a hádala se se mnou kvůli každé maličkosti. Klára byla spíš tichá voda, ale když už něco řekla, bylo to jako rána pěstí. V pubertě se obě proměnily v cizí lidi. Přestaly mi říkat, co je trápí, a já měla pocit, že mě nepotřebují.

Když Jana odmaturovala, místo aby šla na vysokou nebo do práce, zůstala doma. Prý si chce dát rok pauzu. Jenže ten rok se protáhl na dva, pak na tři. Klára po maturitě taky nikam nespěchala. Obě byly pořád doma, střídaly brigády a většinu času trávily u počítače nebo s mobilem v ruce.

Snažila jsem se je motivovat – nabízela jsem jim pomoc s hledáním práce, povzbuzovala je ke studiu. Ale všechno bylo marné. „Mami, dneska je těžké najít práci,“ opakovala Jana pořád dokola. „A stejně tu máme všechno – proč bychom odcházely?“

Začaly jsme se hádat čím dál častěji. Vadilo mi, že doma nic nedělají, neuklízí po sobě a berou můj byt jako samozřejmost. Já mezitím stárla a síly mi ubývaly. Každý den jsem chodila unavená z práce a doma mě čekal nepořádek a dvě dospělé ženy, které si žily po svém.

Jednou večer jsem přišla domů a našla kuchyň plnou špinavého nádobí. Jana seděla u televize a Klára telefonovala s kamarádkou. „Holky, můžete mi pomoct? Jsem unavená,“ řekla jsem tiše.

„Za chvíli,“ mávla rukou Jana.

„Já teď nemůžu,“ odpověděla Klára otráveně.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Tohle už nejde! Nejsem vaše služka!“ vykřikla jsem a rozbrečela se.

Druhý den ráno jsem si vzala volno v práci a šla na dlouhou procházku do Krčského lesa. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak moc jsem obětovala pro své děti a jak málo si toho váží. Uvědomila jsem si, že pokud něco nezměním teď, nikdy se to nezmění.

Když jsem se vrátila domů, sedly jsme si ke stolu. „Holky,“ začala jsem tiše, „mám vás ráda, ale takhle už to dál nejde. Potřebuju svůj klid a vy potřebujete začít žít vlastní život.“

Následovalo dlouhé ticho.

„Takže nás vyhazuješ?“ zeptala se Jana s hořkostí v hlase.

„Nechci vás vyhazovat… Ale potřebuju prostor pro sebe. Dám vám měsíc na to, abyste si našly jiné bydlení.“

Klára vstala od stolu a beze slova odešla do svého pokoje. Jana zůstala sedět naproti mně a dívala se mi do očí – poprvé po dlouhé době opravdu upřímně.

„Mami… já nevím, co mám dělat,“ zašeptala.

„Zvládneš to,“ pohladila jsem ji po ruce. „Jste dospělé ženy.“

Ten měsíc byl nejdelší v mém životě. Holky byly naštvané, smutné i zmatené zároveň. Pomáhala jsem jim hledat podnájem přes inzeráty na internetu i přes známé z práce. Nakonec našly malý byt v Hostivaři – nebyl nic moc, ale byl jejich.

Když přišel den stěhování, objímaly jsme se dlouho a plakaly všechny tři. Bylo to bolestivé loučení – ale věděla jsem, že je to správné rozhodnutí.

Teď sedím večer sama v kuchyni a poprvé po letech slyším ticho. Chybí mi jejich smích i hádky… Ale cítím i úlevu.

Udělala jsem správně? Nebo jsem jen sobecká matka? Co byste udělali vy na mém místě?