Můj muž mě opustil, když byla dcera malá. Po patnácti letech mě obvinila z nejhoršího – a já nevím, jak dál žít.

„Takže ty mi chceš říct, že jsi mi celou dobu lhala? Že jsi ty peníze prostě utratila za sebe?“ křičela na mě Klára, moje jediná dcera, a v očích měla slzy i vztek. Stála uprostřed našeho malého obýváku v paneláku na Proseku, kde jsme spolu žily od té doby, co nás Petr opustil. Bylo jí sedmnáct a já měla pocit, že se mi hroutí svět.

Pamatuju si ten den, kdy Petr odešel. Kláře byly dva roky. Byla jsem tehdy na mateřské a on přišel domů s tím svým typickým výrazem, když se chystal oznámit něco důležitého. „Magdo, já už to takhle dál nedám. Mám někoho jiného. Odcházím.“ Neplakala jsem. Jen jsem ho sledovala, jak si balí věci. Věděla jsem, že už se nevrátí. A věděla jsem, že teď musím být silná hlavně kvůli Kláře.

Začala jsem pracovat na dvě směny v nemocnici jako sanitářka. Po nocích jsem uklízela kanceláře v centru. Každou korunu jsem obracela dvakrát. Klára nikdy neměla nejnovější mobil nebo značkové oblečení jako její spolužačky, ale nikdy jí nechybělo jídlo, teplo domova a moje objetí. Snažila jsem se jí dát všechno, co jsem mohla.

Petr posílal alimenty – aspoň něco. Ale nikdy se o Kláru moc nezajímal. Občas přišel na narozeniny s plyšákem nebo bonboniérou, ale jinak byl spíš stínem v našem životě. Klára se mě často ptala: „Mami, proč s námi táta nebydlí?“ A já vždycky odpovídala: „Protože někdy dospělí dělají chyby.“

Roky plynuly a já žila jen pro Kláru. Všechno šlo stranou – kamarádky, koníčky, dokonce i vlastní sny. Když byla nemocná, seděla jsem u její postele celou noc a modlila se, aby se uzdravila. Když měla první lásku a přišla domů s pláčem, vařila jsem jí kakao a poslouchala její trápení.

A pak přišla ta rána. Klára našla staré výpisy z účtu a začala počítat peníze, které Petr posílal na alimenty. „Kde jsou ty peníze? Vždyť jsi mi nikdy nic nekoupila! Všechno jsi utratila za sebe! Táta říká, že jsi mi je ukradla!“ Její slova mě bodala do srdce jako nůž.

„Kláro, ty peníze šly na nájem, jídlo, školu… Všechno bylo pro tebe! Nikdy bych ti nic nevzala!“ bránila jsem se zoufale.

„Nevěřím ti! Táta říká, že jsi lakomá a že jsi ho vyštvala z domu! Že jsi mě proti němu poštvala!“

V tu chvíli jsem pochopila, že Petr našel nový způsob, jak mi ublížit – přes naši dceru.

Začaly hádky. Klára se mnou přestala mluvit. Zamykala se v pokoji a psala si s otcem na Messengeru. Já seděla v kuchyni a brečela do hrnku s kávou. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě.

Jednou večer mi zavolala moje nejlepší kamarádka Jana: „Magdo, co se děje? Slyšela jsem od sousedky, že tě Klára obviňuje z krádeže peněz…“

„Jano, já už nemůžu… Celý život dřu pro Kláru a teď mě nenávidí. Co jsem udělala špatně?“

Jana mě utěšovala: „To není tvoje vina. Petr jí lže do očí. Ale ona na to jednou přijde.“

Jenže já si tím nebyla jistá. Každý den byl horší než ten předchozí. Klára začala chodit domů později a později. Jednou nepřišla vůbec a já volala policii. Našla se až ráno u kamarádky.

Jednou večer přišla domů opilá a začala na mě křičet: „Nenávidím tě! Kvůli tobě nemám normální rodinu! Kvůli tobě nemám nic!“

Zhroutila jsem se na podlahu v předsíni a poprvé za celý život jsem si přála nebýt matkou.

Petr mezitím žil nový život s mladou ženou v rodinném domě za Prahou. Klára tam začala jezdit na víkendy a vracela se vždycky ještě víc odcizená.

Jednoho dne mi řekla: „Stěhuju se k tátovi. Už tě nechci vidět.“

Zůstala jsem sama v prázdném bytě. Práce mě už dávno netěšila. Kamarádky měly své rodiny a já měla jen ticho a vzpomínky.

Po roce mi přišel dopis od Kláry: „Mami, promiň… Táta mi lhal. Všechno jsem pochopila až teď.“

Ale bolest zůstala. I když jsme si později začaly znovu psát a pomalu nacházely cestu zpět k sobě, něco ve mně umřelo.

Dnes je mi dvaapadesát a často přemýšlím: Proč děti věří raději lžím než pravdě? Proč je tak snadné zničit vztah mezi matkou a dcerou? Udělala jsem opravdu všechno správně? Co byste udělali vy na mém místě?