„Můj syn mi řekl, že ničím jeho rodinu”: Příběh matky, která chtěla jen trochu úcty

„To snad nemyslíš vážně, mami! Proč jí pořád něco vyčítáš?“ Pavel stál ve dveřích kuchyně, tvář rudou vzteky, a já v ruce držela mokrou utěrku. Všude kolem nás byly špinavé talíře, hrnky s uschlou kávou a na stole drobky z včerejší večeře. Jeho žena, Lenka, seděla v obýváku s mobilem v ruce a předstírala, že neslyší.

„Já jí nic nevyčítám, Pavle,“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi srdce bušilo až v krku. „Jen jsem jí poprosila, jestli by mohla aspoň jednou umýt nádobí. Vždyť tu bydlíte už půl roku a já všechno dělám sama.“

Pavel si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Ty prostě nikdy nebudeš spokojená. Vždycky musíš něco najít. Víš co? Možná bychom měli jít bydlet jinam.“

Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Vzpomněla jsem si na den, kdy mě opustil můj muž. Bylo mi dvaadvacet, Pavel měl sotva dva roky. Zůstala jsem sama v malém bytě na sídlišti v Ostravě, bez peněz, bez pomoci. Můj muž odešel za jinou – prý měl dost rodinných starostí a chtěl si užívat život. Nechal mi jen dluhy a dítě.

Celý život jsem dřela, abych Pavlovi nic nechybělo. Pracovala jsem ve fabrice, brala přesčasy, šila mu oblečení ze zbytků látek od sousedky. Nikdy jsem si nestěžovala. Když byl nemocný, nespala jsem celé noci. Když potřeboval nové boty do školy, šla jsem darovat krev, abych měla na přídavek.

A teď? Teď tu stojím v kuchyni svého bytu, kde místo vděku slyším výčitky.

Lenka přišla do kuchyně a ledabyle si nalila vodu do sklenice. „Víte co, paní Novotná? Možná byste se měla naučit trochu odpočívat. My jsme mladí, máme své starosti. Vy už jste si svoje odžila.“

Zamrazilo mě. „Já vás nechci otravovat. Jen bych byla ráda, kdybyste mi pomohla. Nejsem vaše služka.“

Lenka protočila oči a odešla zpátky do obýváku. Pavel mě jen zpražil pohledem a práskl dveřmi.

Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky samoty, kdy jsem doufala, že až Pavel vyroste, budeme mít krásný vztah. Že mi jednou řekne: „Mami, děkuju.“ Místo toho mám pocit, že jsem pro něj jen přítěž.

Další dny byly plné ticha a napětí. Lenka se mnou nemluvila vůbec, Pavel jen krátce odpovídal na pozdravy. Večer jsem slyšela jejich hádky za zavřenými dveřmi – prý jim kazím vztah.

Jednoho dne přišel Pavel domů dřív z práce. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Mami…“ začal tiše. „Lenka je těhotná.“

Zamrazilo mě radostí i strachem zároveň. „To je krásné…“ zašeptala jsem.

„Ale musíme se odstěhovat. Lenka už to tady nezvládá.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět pod rukama. „A co já? Zůstanu tu sama?“

Pavel sklopil oči. „Mami… Ty jsi silná. Vždycky jsi byla.“

Odešli za měsíc. Byt ztichl jako nikdy předtím. Každý den jsem chodila kolem prázdných pokojů a hledala smysl toho všeho.

Jednou večer mi Pavel zavolal.

„Mami… promiň.“

„Za co?“

„Že jsme odešli tak narychlo. Ale Lenka… ona říká, že jsi chtěla zničit naši rodinu.“

Zůstala jsem sedět s telefonem v ruce a dlouho přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Chtěla jsem jen trochu úcty a pomoc v domácnosti – opravdu je to tolik?

Dnes už vím, že některé věci člověk neovlivní. Ale pořád mě bolí ta otázka: Opravdu jsem byla tak špatná matka? Nebo je dnešní generace prostě jiná?

Co myslíte vy? Je správné chtít od svých dětí trochu pomoci a úcty? Nebo bychom měli všechno přijímat mlčky?