„Navrhla jsem tchyni, abychom si rozdělily police v lednici.“ Co za nesmysl! – Příběh jedné domácnosti pod jednou střechou

„To myslíš vážně, Aleno? Chceš, abychom si dělily police v lednici jako na koleji?“ Tchyně Monika stála uprostřed kuchyně s rukama v bok a hlas jí zněl tak ostře, že se naše dvouletá dcera Karolínka rozplakala. Můj muž Petr jen sklopil oči a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Už čtyři roky žijeme s Monikou pod jednou střechou v jejím starém bytě na sídlišti v Brně. Když jsme se sem stěhovali, byla jsem v sedmém měsíci těhotenství a Petr právě přišel o práci. „To zvládneme,“ říkala jsem si tehdy. „Je to jen na chvíli.“ Jenže chvíle se protáhla na roky. Petr sice teď pracuje jako řidič tramvaje, ale jeho plat sotva pokryje nájem a jídlo. Já jsem knihovnice na mateřské a i kdybych se vrátila do práce, moc by se toho nezměnilo.

Monika je vdova a její byt je prostorný, ale všechno tu má svůj řád – její řád. Od začátku bylo jasné, že jsme tu jen hosté. „Všechno má své místo,“ opakuje často. Jenže když jsem potřetí našla svůj jogurt snědený a místo něj v lednici zbyl jen prázdný kelímek, pohár trpělivosti přetekl.

„Mami, prosím tě, Alena to myslela dobře,“ zkusil Petr tiše zasáhnout. Monika ho však sjela pohledem: „Ty se do toho nepleť! Já jsem tu celý život vařila pro rodinu a nikdy jsme si nic nedělili. To je teď moderní? Každý si bude schovávat máslo?“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nešlo o jogurt ani o máslo. Šlo o respekt. O pocit domova, který mi tu chyběl. O to, že nemůžu najít ani kousek prostoru jen pro sebe – ani v lednici.

Ten večer jsme s Petrem seděli v ložnici a šeptali si, aby nás Monika neslyšela. „Já už to takhle dál nezvládnu,“ přiznala jsem mu. „Připadám si tu jako vetřelec.“ Petr mě objal: „Já vím, lásko. Ale teď prostě nemáme kam jít.“

Dny plynuly a napětí v bytě houstlo. Monika začala schovávat své potraviny do šuplíku pod linkou a nahlas komentovala každý můj krok: „Zase jsi nechala otevřenou lednici! To je plýtvání elektřinou!“ nebo „Proč dáváš Karolínce tolik ovoce? Zkazí si žaludek!“

Jednou večer jsem zaslechla, jak Monika telefonuje své sestře: „Víš, ona by nejradši všechno ovládala. Ale tady platí moje pravidla!“ Zůstala jsem stát za dveřmi a poprvé mě napadlo: Co když jsem opravdu špatná snacha? Co když je chyba ve mně?

Začala jsem se vyhýbat kuchyni, vařila jen rychlá jídla a doufala, že Moniku nepotkám. Karolínka se mě ptala: „Maminko, proč je babička pořád smutná?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednoho dne přišla Monika domů dřív z práce a našla mě u lednice s popsanými krabičkami. „Tohle už je moc!“ vykřikla. „To chceš, abychom si psaly jména i na chleba?“

„Nechci válku,“ řekla jsem tiše. „Jen chci trochu klidu.“

Monika se rozplakala. Poprvé za celé ty roky. Sedly jsme si ke stolu a ona mi mezi vzlyky vyprávěla o tom, jak těžké bylo přijít o manžela, jak se bála samoty – a jak ji teď děsí představa, že by zůstala sama i bez nás.

„Já vím, že to není lehké,“ řekla jsem jí. „Ale potřebujeme si nastavit nějaká pravidla, abychom tu mohli všichni žít.“

Dohodly jsme se nakonec na kompromisu: každá máme jednu polici pro své věci a jednu společnou pro rodinu. Není to ideální, ale aspoň něco.

Petr byl rád, že jsme našly řešení, ale já pořád cítím napětí ve vzduchu. Každý den přemýšlím: Je možné žít pod jednou střechou s tchyní a neztratit přitom vlastní identitu? Nebo je to jen iluze?

Co byste dělali vy na mém místě? Je rozdělení polic v lednici opravdu takový problém – nebo je to jen špička ledovce hlubších rodinných konfliktů?