Všechno jsem obětovala dětem. Teď mi říkají, že se pletu do jejich života.

„Mami, prosím tě, můžeš už toho nechat? Já vím, co dělám!“ Lucka na mě zvýšila hlas a já zůstala stát v kuchyni s utěrkou v ruce. V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo, jako by někdo rozbil sklenici přímo vedle mého ucha. Vždyť jsem jen chtěla poradit, jak nejlépe vyprat ty její nové halenky, aby se nezničily. Nic víc. Ale Lucka už dávno není malá holka. Je jí třicet a má vlastní život. A já… já mám pocit, že už do něj nepatřím.

Když se narodil náš druhý syn, rozhodla jsem se zůstat doma. Petr tehdy vydělával dost na to, abych nemusela pracovat. Bylo to naše společné rozhodnutí – děti potřebují mámu, říkal. A já to přijala jako své poslání. Všechno jsem podřídila rodině: vaření, úklid, kroužky, úkoly, nemoci, radosti i starosti. Byla jsem tu pro ně ve dne v noci. Nikdy jsem nelitovala. Nebo jsem si to aspoň dlouho myslela.

Teď je mi šedesát a děti jsou dávno pryč z domu. Lucka bydlí s přítelem v Brně, Honza s rodinou v Praze. Volají mi jednou týdně, někdy i méně. Když přijedou na návštěvu, mám radost – peču jejich oblíbené buchty, vařím svíčkovou, všechno připravuji do posledního detailu. Ale často mám pocit, že spíš překážím.

„Mami, my si to uděláme sami,“ slyším od Honzy pokaždé, když se snažím pomoci s vnoučaty. „Nech je být, oni si hrají dobře,“ řekne jeho žena Martina a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vždyť chci jen být součástí jejich života! Chci být užitečná! Ale místo toho mám pocit, že jsem navíc.

Petr mi často říká: „Nech je být, mají svůj život.“ On to zvládá líp než já. Má zahradu, svoje koníčky, kamarády z práce. Já mám… prázdný dům a spoustu času na přemýšlení.

Někdy si říkám, jestli jsem udělala dobře, když jsem všechno obětovala rodině. Když jsem byla mladá, měla jsem sny – chtěla jsem být učitelkou češtiny, psát povídky do časopisů, cestovat po republice. Ale pak přišly děti a já na sebe zapomněla. Nevadilo mi to – jejich úsměvy byly mou odměnou.

Teď ale sedím večer u stolu a slyším tikot hodin. Přemýšlím nad tím, co bude dál. Když zavolám Lucce nebo Honzovi moc často, slyším v jejich hlase netrpělivost. „Mami, teď nemůžu.“ „Mami, zavolám ti později.“ Někdy nezavolají vůbec.

Jednou jsem se odhodlala a řekla Lucce: „Víš, někdy mám pocit, že už mě nepotřebujete.“ Podívala se na mě překvapeně: „Ale mami! To není pravda! Jen máme hodně práce…“ Ale já v jejích očích viděla něco jiného – možná únavu? Nebo lítost?

Minulý týden přijela Lucka na víkend sama. Seděly jsme spolu u kávy a já cítila napětí ve vzduchu.

„Mami,“ začala opatrně, „já vím, že to myslíš dobře… Ale někdy mám pocit, že se moc staráš.“

„A co mám dělat?“ vyhrkla jsem zoufale. „Celý život jsem byla jen vaše máma! Teď nevím, kdo vlastně jsem.“

Lucka mlčela a pak mě objala: „Zkus najít něco pro sebe. Něco jen svého.“

Ale co? Co může být teď jen moje? Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v místním kulturním domě. První hodinu jsem byla nervózní jako malá holka před tabulí. Ostatní ženy byly veselé a povídaly si o vnoučatech i o tom, jak je doma nikdo neposlouchá. Najednou jsem zjistila, že nejsem sama.

Začala jsem chodit na procházky s paní Alenou odnaproti. Má podobný příběh – celý život žila pro rodinu a teď hledá nové místo ve světě. Povídáme si o všem možném: o dětech, o mužích, o snech z mládí.

Jednoho dne mi Lucka zavolala sama od sebe: „Mami, jak jsi na tom s tou keramikou? Pošli mi fotku!“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila radost – možná mě opravdu ještě někdo potřebuje.

Ale stejně mě někdy přepadne smutek. Když vidím mladé maminky s dětmi v parku nebo když slyším smích z vedlejšího bytu. Přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla bych být víc sobec? Nebo je mateřská láska vždycky trochu bolestná?

Možná je čas začít žít i pro sebe. Ale jak na to? A co když už je pozdě?

Někdy si večer šeptám do ticha: „Má ještě má láska pro ně cenu? Nebo už patřím jen do vzpomínek?”