Zaplatili jsme byt, aby se tchyně odstěhovala. Teď říká, že nikam nejde!

„Mami, prosím tě, vždyť jsme se na tom domluvili!“ vyhrkla jsem, když jsem stála v kuchyni našeho malého bytu na Vinohradech a dívala se na tchyni, která si klidně mazala chleba s máslem. Ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. „Říkala jste, že jakmile doplatíme hypotéku, najdete si něco svého. Už jsme to splatili. Deset let jsme s Petrem žili v jednopokojovém bytě, abychom vám pomohli a teď…“

Tchyně Alena se na mě podívala přes brýle a pokrčila rameny. „No jo, Sylvo, ale teď je všechno drahé. A já už jsem stará, nechci se stěhovat. Tady mi je dobře.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Místo toho jsem se otočila k oknu a snažila se uklidnit. Petr seděl v obýváku a tvářil se provinile. Věděla jsem, že je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svojí matkou. Ale já už nemohla dál. Každý den jsem odpočítávala minuty do chvíle, kdy budeme mít konečně klid. Kdy nebudu muset poslouchat její poznámky o tom, jak špatně vařím nebo jak bych měla vychovávat naši dceru Aničku.

„Petře, řekni něco!“ obrátila jsem se zoufale na manžela.

Petr jen tiše řekl: „Mami, vždyť jsme to slíbili Sylvě. Je to i její domov.“

Alena si povzdechla: „Já vás nechci obtěžovat, ale kde bych teď hledala byt? A co kdyby se mi něco stalo? Kdo by mi pomohl?“

Cítila jsem, jak ve mně vře vztek i bezmoc. Vždyť jsme jí pomáhali celé roky! Když ovdověla, vzali jsme ji k sobě. Bylo to těžké, ale chápala jsem to. Jenže ona nám slíbila, že až bude byt splacený, půjde bydlet k sestře do Brandýsa. Sama to navrhla! A teď najednou dělá, jako by nic.

Ten večer jsem nemohla usnout. Petr ležel vedle mě a tiše dýchal. Já zírala do stropu a přemýšlela, co bude dál. V hlavě mi běžely všechny ty roky – jak jsme šetřili každou korunu, jak jsme si odpírali dovolené i nové věci jen proto, abychom měli jednou klidný domov.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit na tabulky, ale pořád mi v hlavě zněla Alenina slova: „Tady mi je dobře.“ Co já? Mně tady dobře není! Chci mít svůj prostor, chci mít s Petrem soukromí! Chci, aby Anička měla svůj pokojíček a ne musela spát na rozkládací pohovce v obýváku.

Odpoledne jsem si dala schůzku s kamarádkou Janou v kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Vyslechla mě a pak řekla: „Musíš být tvrdší. Je to tvůj domov stejně jako její.“

Ale jak? Jak mám být tvrdší na ženu, která je vdova a nemá kam jít? Která mi sice leze na nervy, ale je to Petrův jediný rodič? Přesto jsem věděla, že takhle už to dál nejde.

Doma jsem si sedla s Petrem ke stolu. „Musíme to vyřešit. Já už to nezvládám,“ řekla jsem tiše.

Petr přikývl: „Zkusím s mámou promluvit ještě jednou.“

Večer jsme si sedli všichni tři. Alena byla podrážděná už od začátku.

„Mami,“ začal Petr opatrně, „my jsme ti pomohli, když jsi potřebovala. Ale teď potřebujeme pomoct my. Potřebujeme prostor pro naši rodinu.“

Alena se rozplakala: „Vy mě chcete vyhodit! Po všem, co jsem pro vás udělala!“

„Nikdo tě nechce vyhodit,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Ale byla tu dohoda.“

„Dohody se mění,“ odsekla Alena.

V tu chvíli mi došlo, že tady žádná logika nepomůže. Že jde o emoce – o strach ze samoty, o pocit ztráty kontroly nad životem.

Další týdny byly peklo. Alena byla protivná, hádavá, Anička začala být nervózní a doma byla dusná atmosféra. S Petrem jsme se hádali čím dál častěji.

Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela Aničku plakat v pokoji. Seděla na posteli a tiskla plyšového medvídka.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Babička říkala, že když odejde, už ji nikdy neuvidím,“ vzlykala Anička.

To už bylo moc. Večer jsem si sbalila pár věcí a odešla s Aničkou na pár dní k Janě. Potřebovala jsem si ujasnit myšlenky.

Petr mi volal každý večer. „Mami je úplně mimo,“ říkal zoufale. „Ale já tě chápu…“

Po týdnu jsem se vrátila domů rozhodnutá postavit se za sebe i za svou rodinu.

„Aleno,“ řekla jsem pevně, „musíme najít řešení. Pokud tu chceš zůstat, musíš respektovat naše pravidla a přispívat na domácnost. Jinak ti pomůžeme najít jiné bydlení.“

Bylo to tvrdé, ale jinak by nás to zničilo všechny.

Nakonec Alena souhlasila s tím, že odejde k sestře – ale trvalo to ještě další dva měsíce plné napětí a slz.

Když konečně odešla a my zůstali sami v našem malém bytě, poprvé po letech jsem mohla volně dýchat.

Ale někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla příliš tvrdá? Co byste udělali vy na mém místě?