Moje máma mě chce chránit za každou cenu. Ale kde končí láska a začíná manipulace?

„Nikdy ho sem nepřivedeš! Slyšíš? Nikdy!“ křičela máma tak hlasitě, že sousedé za zdí určitě přestali sledovat Ordinaci a napínali uši. Stála jsem v předsíni, v ruce klíče a v očích slzy. „Mami, prosím tě, vždyť je to jenom Honza. Chce tě poznat. Chce být součástí naší rodiny.“

„Rodiny? Jaké rodiny? My dvě jsme rodina! A já tě chráním, protože vím, co jsou chlapi zač!“ Její hlas se zlomil a já v tu chvíli cítila, jak se mi hroutí svět. Vždycky jsem pro ni byla ochotná udělat cokoliv. Po tom všem, co jsme spolu prožily…

Bylo mi čtrnáct, když nás táta opustil. Nejenže odešel, ale přivedl si domů tu svou novou – Martinu. Dva roky jsme žily ve vlastním bytě s cizí ženou, která se mi snažila být „kamarádkou“, zatímco máma plakala v kuchyni do hrnce s polévkou. Nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci, když jsem slyšela jejich smích z ložnice a věděla, že máma je za zdí sama.

Pak přišel ten den, kdy máma sebrala odvahu a vyhodila je oba. Byla to scéna jak z nějakého laciného seriálu: táta křičel, Martina brečela, já stála mezi dveřmi a máma držela v ruce jeho kufr. Když za nimi zaklaply dveře, objala mě tak pevně, že jsem nemohla dýchat. „Teď jsme jen my dvě,“ šeptala mi do vlasů.

Od té doby jsme byly nerozlučné. Máma pracovala ve dvou zaměstnáních, abych mohla chodit na gympl a později na vysokou. Všechno obětovala pro mě. Nikdy jsem jí to nezapomněla – a nikdy jsem si nedovolila ji zklamat.

Jenže pak přišel Honza. Potkali jsme se na fakultě v Olomouci. Byl jiný než ostatní kluci – klidný, pozorný, nikdy mě netlačil do věcí, které jsem nechtěla. Když jsem ho poprvé přivedla domů, máma byla milá, ale chladná. Po jeho odchodu mi řekla: „Ten kluk ti zlomí srdce.“

Od té doby se všechno změnilo. Každý můj telefonát s Honzou komentovala ironickými poznámkami. Když jsem se rozhodla s ním bydlet v podnájmu, málem dostala infarkt. „Takže mě necháš samotnou? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“ Její slova mě bolela víc než cokoliv jiného.

Začala mi volat několikrát denně. Když jsem nezvedala telefon, psala mi zprávy: „Jsi v pořádku? Co když ti něco je?“ nebo „Honza tě určitě podvádí.“ Cítila jsem se rozpolcená – na jednu stranu jsem chtěla být s Honzou, na druhou stranu jsem měla pocit, že mámě něco dlužím.

Jednou večer jsem přišla domů později a našla mámu sedět v kuchyni u stolu s lahví vína. „Víš vůbec, jaké to je být sama? Víš vůbec, co pro mě znamenáš?“ ptala se mě a já nevěděla, co říct.

„Mami, já tě mám ráda. Ale mám ráda i Honzu. Proč nemůžeš být šťastná za mě?“

„Protože vím, jak to skončí! Všichni chlapi jsou stejní! Opustí tě! A já tě pak budu muset zase sbírat ze země!“

Začala jsem si všímat, že máma je čím dál víc závislá na mé přítomnosti. Když jsem jí řekla o zásnubách s Honzou, rozplakala se a zamkla se v ložnici. Celý víkend nejedla a nepromluvila se mnou ani slovo.

Honza byl trpělivý. „Tvoje máma tě potřebuje,“ říkal mi často. „Ale ty potřebuješ i svůj život.“

Začala jsem chodit k psycholožce – tajně před mámou. Poprvé v životě jsem slyšela slovo „emocionální vydírání“. Nechtěla jsem tomu věřit. Máma mě přece miluje! Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi docházelo, že její láska je jako pavučina – pevná a neviditelná, ale dusivá.

Jednoho dne přišla máma s kufrem do našeho podnájmu. „Nemůžu být doma sama,“ řekla prostě a rozhlédla se po našem malém bytě s jedinou postelí.

„Mami… to nejde…“ začala jsem opatrně.

„Takže mě vyhazuješ? Po všem?“ Její oči byly plné slz a já cítila tu starou známou vinu.

Honza mlčel. Večer mi řekl: „Musíš si vybrat.“

Nevím, kde je hranice mezi láskou a manipulací. Nevím, jestli mám právo chtít vlastní život, když máma pro mě tolik obětovala. Ale vím jedno: pokud teď neudělám rozhodnutí já sama, budu navždy žít život někoho jiného.

Co byste dělali na mém místě? Máme právo žít svůj život i za cenu toho, že zklameme ty nejbližší?