Rozvod v 65 letech? Kdo by to čekal po tolika společných letech…

„Tak co budeš dneska dělat? Zase sedět u televize?“ ozvala se Marie z kuchyně, aniž by na mě pohlédla. Její hlas byl unavený, stejně jako každý den posledních pár let. Seděl jsem u stolu, díval se na hrnek s vlažným čajem a přemýšlel, kdy jsme si vlastně přestali rozumět.

„Možná půjdu na procházku,“ odpověděl jsem tiše. Věděl jsem, že ji to nezajímá. Od té doby, co náš syn Petr s rodinou odešel do Německa, se všechno změnilo. Marie žila jen pro telefonáty s ním a pro fotky vnoučat na WhatsAppu. Každý den mi vyprávěla o tom, jak se malý Honzík naučil nové německé slovo nebo jak Anička dostala jedničku z matematiky. Já jsem byl jen stín v jejím životě.

Jednoho dne jsem potkal Hanu. Byla vdova, bydlela o dvě ulice dál. Potkali jsme se v parku, když jsem si šel pročistit hlavu. Měla laskavé oči a smála se tak, jak jsem už dlouho neslyšel nikoho smát. Povídali jsme si o knížkách, o starých filmech, o tom, jak je těžké najít smysl života, když děti odejdou a člověk zůstane sám.

Začal jsem chodit ven častěji. Marie si toho nevšímala – nebo možná nechtěla vidět. Vždycky byla silná, hrdá žena. Ale teď byla jen matka na dálku, která žila životem našeho syna místo svého vlastního.

Jednoho večera jsem přišel domů později než obvykle. Marie seděla v obýváku, oči zarudlé od pláče. „Kde jsi byl?“ zeptala se tiše.

„Byl jsem venku,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„S tou ženou?“ Její hlas byl ostrý jako nůž.

Mlčel jsem. Věděl jsem, že teď už nemá smysl zapírat.

„Po tolika letech…“ zašeptala. „Po všem, co jsme spolu prožili…“

Cítil jsem se jako zrádce. Ale zároveň jsem věděl, že už nemůžu dál žít ve lži – ani kvůli ní, ani kvůli sobě.

Následující týdny byly peklo. Marie mi vyčítala každé slovo, každý pohled. Volala Petrovi do Německa a plakala mu do telefonu. Petr mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek: „Tati, jak jsi to mohl mámě udělat? Vždyť jste spolu celý život!“

Ale já už nemohl zpátky. S Hanou jsem cítil něco, co jsem s Marií necítil už roky – pochopení, blízkost, radost z maličkostí. Přesto mě trápilo svědomí. Každý den jsem si kladl otázku: Mám právo na štěstí i ve stáří? Nebo bych měl zůstat s Marií jen proto, že to ode mě všichni čekají?

Jednoho rána mi Marie podala obálku. „Podepiš to,“ řekla chladně. Byly to rozvodové papíry.

Ruka se mi třásla, když jsem bral pero do ruky. Vzpomněl jsem si na naše společné dovolené v Krkonoších, na chvíle, kdy jsme drželi Petra za ruku na jeho první školní den… Ale ty chvíle byly pryč. Zůstaly jen vzpomínky a prázdnota.

Podepsal jsem.

Rozvod v 65 letech – kdo by to čekal? Sousedi si šeptali za zády, někteří mě odsoudili, jiní jen kroutili hlavou. V obchodě na mě prodavačka hleděla s lítostí: „To jste nemohl vydržet? Vždyť v tomhle věku už člověk nic nepotřebuje…“

Ale já potřeboval. Potřeboval jsem cítit, že ještě žiju.

S Hanou jsme začali nový život – skromný, ale upřímný. Chodili jsme na výlety po okolí, četli si navzájem básně a povídali si dlouho do noci. Někdy mě přepadla lítost – hlavně když přišel e-mail od Petra a já viděl fotky vnoučat, které už možná nikdy neuvidím.

Marie zůstala sama v našem bytě na sídlišti. Občas mi napsala krátkou zprávu – většinou jen kvůli praktickým věcem. Vím, že mi nikdy neodpustí.

A já? Každý večer si kladu otázku: Udělal jsem správně? Mám právo na nový začátek i ve stáří? Nebo bych měl být tím „správným“ manželem až do konce života – i kdybych tím zradil sám sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo hledat štěstí i po šedesátce – i když tím zraní ty nejbližší?