Nikola, nespěchej se svatbou: Jak jsem unikla bezohledné rodině svého snoubence

„Nikolo, tohle není dost sladké! A proč je ta smetana tak řídká?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila talíř s tvarohovými lívanci před Oskara. Jeho matka, paní Věra, stála ve dveřích kuchyně s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozpustit led. Oskar se na mě omluvně usmál, ale neřekl ani slovo. V tu chvíli jsem měla chuť talíř prostě shodit na zem a utéct. Místo toho jsem jen polkla slzy a snažila se zachovat klid.

„Mami, nech Nikolu být, vždyť se snaží,“ zamumlal Oskar, ale jeho hlas byl slabý a nejistý. Věra si jen odfrkla a začala vytahovat z lednice další věci. „Když už chceš být součástí naší rodiny, měla bys vědět, jak se dělají pořádné snídaně. U nás doma jsme vždycky měli všechno perfektní.“

Bylo to už několik měsíců, co jsme s Oskarem začali plánovat svatbu. Všechno šlo rychle – možná až moc rychle. Oskarova rodina mě od začátku přijímala s rezervou. Jeho sestra Lucie mi při každé příležitosti připomínala, že „jejich Oskárek“ si zaslouží jen to nejlepší. A jeho otec? Ten mě většinou ignoroval, pokud zrovna nekomentoval, že „dnešní holky neumí ani pořádně vařit“.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři jsem seděla u počítače a v hlavě mi pořád zněla babiččina slova: „Nikolo, nespěchej se svatbou. Štěstí ti neuteče.“ Když jsem jí před pár týdny volala a nadšeně jí vyprávěla o zásnubách, její hlas byl klidný, ale v očích jsem jí viděla obavy. Tehdy jsem to nechtěla slyšet.

Po práci mě čekalo další kolo – tentokrát schůzka s Oskarem a jeho rodiči ohledně svatebního menu. Seděli jsme v restauraci U Tří lvů a já se snažila tvářit mile, i když mi bylo do breku. Věra si objednala víno a hned začala: „Nikolo, doufám, že nebudeš trvat na nějakých moderních nesmyslech. U nás v rodině se vždycky podávalo pečené koleno a svíčková.“

„Mně by se líbilo něco lehčího,“ zkusila jsem opatrně.

Lucie protočila oči: „To snad nemyslíš vážně! To by naši hosté ani nepoznali, že jsou na svatbě.“

Oskar mlčel. Mlčel pořád. Začínala jsem mít pocit, že v tomhle vztahu stojím sama proti celé jeho rodině.

Večer jsem doma seděla na gauči a dívala se do prázdna. Oskar přišel později a sedl si vedle mě.

„Nikolo, prosím tě, snaž se to s mámou vydržet. Ona je prostě taková… Ale časem si zvykne.“

„A co když si nezvykne? Co když já už teď cítím, že tohle není moje rodina?“ vyhrkla jsem.

Oskar se zamračil: „Takže chceš všechno zahodit kvůli pár neshodám? Vždyť jsme spolu šťastní!“

Byli jsme spolu šťastní? Nebo jsem jen já dělala všechno proto, abychom byli šťastní?

Další ráno jsem šla navštívit babičku do domova důchodců v Jablonci. Seděla v zahradě a pletla ponožky pro pravnoučata sousedky.

„Babi, já už nevím, co mám dělat,“ rozplakala jsem se jí do klína.

Pohladila mě po vlasech: „Dítě moje, štěstí není o tom dělat radost ostatním za každou cenu. Když tě někdo nerespektuje teď, nebude tě respektovat ani po svatbě.“

V tu chvíli mi to došlo. Celou dobu jsem se snažila zapadnout do rodiny, která mě nikdy nepřijme takovou, jaká jsem. Oskar byl hodný, ale slabý. Jeho rodina byla silná – až moc.

Když jsem se večer vrátila domů, Oskar seděl u stolu a něco psal do notebooku.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem tiše.

Zvedl hlavu: „O čem?“

„O nás dvou. O tom, jestli má smysl pokračovat v něčem, kde nejsem vítaná.“

Oskar chvíli mlčel. Pak jen pokrčil rameny: „Já nevím… Já tě mám rád. Ale máma je prostě máma.“

V tu chvíli jsem věděla, že je konec.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí a odstěhovala se zpět k babičce. Bylo mi smutno i úlevně zároveň. Oskar mi ještě párkrát volal, ale já už věděla, že nemůžu žít život někoho jiného.

Dneska je to rok od té doby. Jsem sama – ale poprvé v životě mám pocit, že opravdu patřím sama sobě.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct „ne“ lidem, kteří nás nerespektují? Kolik z nás raději mlčí a přizpůsobuje se jen proto, abychom nebyli sami? Co byste udělali vy na mém místě?